Růžička: Hokej není věda, ale učebnice mám rád
Když má volno, podívá se do učebnic pro trenéry. I když má na svém kontě už 501 odkoučovaných zápasů, pořád se chce Vladimír Růžička vzdělávat. „Ale jedno je hlavní - nikdy se z hokeje nesmí dělat věda,“ říká slávistický trenér.
Meta překonána. Kromě jubilejní „pětistovky“ se sedmačtyřicetiletý Vladimír Růžička dočkal i toho, že se stal nejúspěšnějším trenérem v historii české extraligy. Počet výher se po středečním triumfu v Liberci zastavil na čísle 283, o jedno vítězství se dostal před Aloise Hadamczika, současného reprezentačního kouče.
V posledních dnech se mluvilo o tom, že máte prvenství na dosah. Ale dvakrát vám uteklo, Slavia prohrála derby se Spartou a pak i duel s Vítkovicemi. Jste rád, že už to máte za sebou?
„Určitě jo, trochu se to natahovalo a pořád se to probíralo. Teď už zase budu mít o něco větší klid.“
Hřeje vás ta historická statistika u srdce?
„Moc si toho vážím, hezky se na to kouká, ale se Slavií jsme si prošli horším obdobím, prohrávali jsme. A teď jsme v Liberci udělali tři body, malinko jsme se hnuli. Takže to je pro mě důležitější, než jestli mám těch výher 282 nebo 285... Není to tak, že by mě to nějak vyloženě bralo. Pořád jsou to jenom čísla.“
Takže to oceníte až mnohem později?
„Doufám, že budu ještě dlouho trénovat. (ve Slavii má před sebou ještě sedmiletou smlouvu) Nechci na to pak jenom koukat v bačkorách a o holi a kochat se. (usměje se) Chci vydržet co nejdéle. Nejsem člověk, který by se v těch číslech nějak moc hrabal, ale je pravda, že zápasů je docela dost, naskakuje to pěkně rychle... Ono se to nezdá.“
„Když mě to bude bavit, tak jo. Když ne, dělat to nebudu. To je jednoduchý. Zatím mě to baví a naplňuje, vždyť netrénuju zas tak dlouho, mezi trenéry jsem relativně mladý.“
Těší vás, že jste přeskočil právě Aloise Hadamczika, s nímž jste si párkrát přes noviny vyměnily chytlavé názory?
„Tohle je mi nějak jedno, neřeším to. Navíc se nechci s Lojzou srovnávat, trénuje mnohem déle. Já to dělám jedenáctým rokem, což není zas taková doba.“
Dovedete si představit sám sebe na jiné střídačce?
„To ne. Už je to tak zavedené, že když se řekne Slavia, hned to znamená Růžička. Když prohraje náš tým, všude je napsáno, že prohrál Růžička, i když už dávno nehraju.“ (usměje se)
Kdy jste naposledy rozkopal nějaký koš?
„Přesně nevím. Nervy mi občas rupnou, ale už to není jako dřív, teď se na to dívám s větším nadhledem. Jsem vyřáděnej, zklidnil jsem se. Ale zase není špatné se občas nějak vyvětrat, oni i ti hráči to sem tam potřebují.“
Stane se vám, že nějaký zápas vezmete vyloženě rutinně?
„To určitě ne, na každé utkání se připravuju poctivě, koukám na zápasy, rozebírám soupeře. Ale hráče tím nechci přesytit. Video je super, ale když ho kluci vidí pořád, už nemá takový účel. Pro mě je nejdůležitější trénink - na něm si řekneme, co budeme dělat. I když někdy to v zápase vypadá úplně jinak. To si pak říkám, že kdybychom si šli radši sednout do hospody, možná by to bylo lepší. (usměje se) Tomu se už fakt musím někdy smát.“
Je pro vás výzva, abyste se i po těch letech ve Slavii nestal okoukaným?
„Snažím se věci neustále obměňovat, protože vím, že sám jako hráč jsem to neměl rád, když se něco moc opakovalo. Takže i do přípravy se svými spolupracovníky začleňujeme nové prvky.“
Pořád váš ještě baví teoreticky se vzdělávát?
„Jo, neustále. Zrovna nedávno jsem koukal do knížky, kterou napsal pan Kostka. Nebo pan Gut. To jsou odborníci, kterých si nesmírně vážím. A je jedině dobře, že je o nich pořád slyšet a jsou v hokeji vážení. Takže i když jde hokej pořád dopředu, rád si přečtu i starší publikace. Držím se ale stále hesla - hokej musí být jednoduchý. A nesmí se z něj dělat věda. Jakmile se to stane, je to to nejhorší. Hokej je o rychlosti, síle, kráse, ale není to věda. Taky se rád koukám i na dokumenty o dřívějších šampionátech. Třeba rok 1947 v Praze. A když vidím, kolik se chodilo dívat lidí, úplně mě to hřeje u srdce. To je úžasné.“
Zato současná realita v O2 Areně je o něčem jiném...
„Obecně nechodí na hokej tolik lidí, kolik bych si představoval. Je to škoda a mrzí mě to. Ale nejde jenom o hokej, podívejte i na fotbal. Dřív v hledišti byla hlava na hlavě.“
Je vám smutno z toho, když vidíte prořídlé ochozy O2 Areny?
„Pro nás i všechny hráče je to obrovská nevýhoda. Když je hala pro sedmnáct tisíc lidí a přijdou jenom tři, atmosféra schází. A pro nás ani pro soupeře to není moc dobré. Jasně, naši fanoušci v kotli odvádějí skvělou práci, snaží se, ale jsou v tom většinou sami. Mně přijde, že venku hrajeme líp. Hlučnější atmosféra nás víc vyhecuje. Abychom halu víc zaplnili, potřebovali bychom hrát jenom se Spartou... Jinak je jedno, jestli jsme první nebo ne. Lidi prostě moc v Praze nechodí.“
| NEJ PANA ÚSPĚŠNÉHO |
| NEJ VĚTŠÍ ROZBROJE Nejvíce si mediálně vjel do vlasů s Aloisem Hadamczikem. Bylo veřejným tajemstvím, že tihle dva charismatičtí trenéři se nemají zrovna v lásce, spor vyvrcholil před posledním play off , v němž se Slavia utkala s Vítkovicemi. „Je samolibý,“ hřímal Hadamczik. „Je pro mě vzduch!“ opáčil Růžička. Po semifi nálové sérii, v níž uspěl moravský tým, se udobřili, podali si ruce. |
| NEJ DĚSIVĚJŠÍ TRAUMA Byl duben 2006, hrálo se extraligové finále. A v něm Sparta - Slavia, odvěcí rivalové. Když bylo po všem, Růžička spolu s ostatními slávisty smutně sledoval, jak křepčí Sparta. Nic horšího pro něj, slávistického srdcaře, být nemohlo. Dlouho ho to užíralo. „Nejvíce mě štve, že jsme Spartě přinesli ten pohár jako na podnose! Sami jsme jí výhru nabídli. O to je těžší se s tím smířit,“ čertil se. |
| NEJ HORŠÍ DEBAKL V únoru se kvapně blížil olympijský turnaj ve Vancouveru. Růžička, tehdy reprezentační kouč, ale řešil hlavně slávistickou krizi. A dva zápasy před ligovou pauzou jeho tým potupně padnul v Pardubicích, na tabuli svítilo pro Slavii trapných 0:8. „Lepší než prohrát 0:1,“ nedělal z toho kouč vědu, přesto bylo jasné, že do dějiště olympijského turnaje neodlétal v dobrém rozpoložení. |
| NEJ MÉNĚ ENERGIE Psal se říjen 2006, Slavia hrála zoufale, kupila porážky. Porážka v Kladně pro ni byla sedmá v řadě a Růžička už nevěděl, jak mátožné mužstvo probrat. Takže v zoufalé křeči hráčům v kabině oznámil: „Možná skončím. Byl by to ten poslední impuls pro tým. Všechno ostatní už jsme vyzkoušeli...“ Hokejisté byli zkoprnělí, pak se ale bili i za kouče. A ten si rezignaci rozmyslel. |
| NEJ KRÁSNĚJŠÍ CHVÍLE Zaplněná O2 Arena, fanoušci skandovali jeho jméno, vlnili se v rytmu slávistické hymny. Tým zrovna ve finále zdolal Karlovy Vary a stal se v roce 2008 mistrem. „Kvůli takovým okamžikům se přeci hokej hraje,“ vykládal dojatý kouč v kabině, když byl celý pocákaný od šampaňského. Emoce u něj ještě znásobil fakt, že v kabině s ním mohl slavit zlato i syn Vladimír. |
| NEJ VÍCE NADÁVEK Kam přijede, tam budí emoce. Málokoho nechá Růžička chladným. Ale nejvíce nadávek schytá asi v Plzni, kde jsou fanoušci věrní, ale často i vulgární. V posledních vzájemných zápasech už je koloritem pokřik, že „paní Růžičková doma blbá má...“ Sám trenér to bere s nadhledem. „Ať si říkají, co chtějí,“ reaguje v klidu. Atmosféra ho stejně jako hráče navíc vždy ještě víc vyhecuje. |
