Že se v zimě jezdí jenom na lyžích a na kolo by sednul jenom blázen? Omyl. Stačí vybrat to správné kolo a zima se změní v cyklistický ráj. Kolo, které dokáže takové zázraky se jmenuje fatbike a seznámit se s nám můžete například na hromadných akcích jako byla Fatbike Challenge 2019.
Fatbike Challenge 2019
Víkend uprostřed února byl nečekaně nabitý. V Praze koncertovali Steve 'n' Seagulls, na Lysé hoře se závodilo na Skialpech a v bývalém vojenském prostoru Ralsko se konala víkendová akce Fatbike Challenge 2019, kterou už poněkolikáté organizovali kluci z prodejny Bike brothers a serveru bikepacking.cz
Po pečlivém zvážení všech možností jsme se s kamarádem Honzou rozhodli vyrazit v pátek odpoledne z Brna, stihnout pražský koncert a okamžitě ´po něm se přesunou sto kilometrů na sever do obce Hvězdov v srdci výcvikového prostoru. Tento plán sice znamenal, že přijdeme o úvodní večerní vyjížďku s čelovkami, ale co se dá dělat, život je otázkou priorit.
Stále nám zbývaly dva dny plné ježdění na tlustých kolech v okolí Ralska a Máchova jezera. Ani jeden z nás dvou nebyl z hlediska ježdění na fatbiku úplným nováčkem, ale rozhodně bychom se neoznačili za ostřílené fatbikery. I proto jsme vyrazili na organizovanou víkendovou akci, abychom načerpali zkušenosti a rady od ostatních jezdců a rozšířili tak své cyklistické obzory.
Co to je fatbike?
Na začátek se ale sluší vysvětlit, cože to ten fatbike vlastně je. Jedná se o speciálně vytvarované horské kolo, které má extrémně široké pláště. Díky tomu se dá bez větších potíží jezdit i v obvykle nesjízdných terénech, jako je písek, hluboké bláto, sníh, nebo led. Do těch nejextrémnějších podmínek se dají fatbiky osadit pláštěmi s integrovanými hřeby, ale i bez nich je kolo velmi dobře ovladatelné i na velmi kluzkých površích. Hmotnost takového kola není o mnoho vyšší, než u klasického "horáka", ale jako vždy záleží na tom, jestli zvolíte levnější hliníkové komponenty, nebo si připlatíte za karbon.
Naše první zkušenost s jízdou na Fatbiku je přesně dva roky stará. Tehdy jsme vyrazili pod Kralický sněžník a díky neopakovatelným podmínkám, kdy sníh nejprve odtál a pak opět přemrznul, jsme měli možnost přejíždět hřebenové pláně a dostat se na místa, kam by se člověk jinak dostal pouze na skialpech, nebo na sněžnicích. Z hlediska cyklistiky to byl neuvěřitelný zážitek a dodnes na to s nadšením vzpomínáme.
Podobné zážitky jsme si díky na sníh bohaté zimě slibovali i od Fatbike Challenge, ale která dorazila týden před odjezdem do Ralska nám lehce zkazila náladu. Všechno špatné je ale pro něco dobré a i když sněhu bylo v Ralsku poskrovnu, tak jsme si víkend dokonale užili a měli jsme možnost vyzkoušet si, jak se na fatbiku jezdí v lesích, kde se bláto střídá se sněhem a ledem. Takové podmínky jsou ostatně mnohem častější na většině území České Republiky.
Den první: okolo Máchova jezera
Na sobotu byla v plánu celodenní vyjížďka směrem k Máchovu jezeru. Pro větší plynulost jízdy se všech dvacet účastníků rozdělilo na dvě skupiny podle výkonnosti a v devět hodin už jsme natěšení postávali před srubem a nemohli se dočkat prvního šlápnutí do pedálů.
Prvních několik kilometrů vedlo po asfaltu a už to samo o sobě byl nečekaný zážitek. První překvapení spočívalo v tom, že s vyšším tlakem v pneumatikách jede fatbike po asfaltu poměrně svižně a rychlost byla jen o kousek nižší, než při stejném úsilí na klasickém horském kole. Druhé překvapení byl zvuk, který vydává skupina patnácti kol, které jedou v balíku po asfaltu dvaceti kilometrovou rychlostí. Kdyby nás někdo neviděl, ale pouze slyšel, tak by si nás musel splést s opravdu hodně naštvaným včelím rojem.
To už jsme ale uhnuli z silnice na lesní cestu a tady začala opravdová zábava. Celá oblast Ralska leží v poměrně malé nadmořské výšce, ale v lesích se i přes oblevu udrželo poměrně dost sněhu a ledu.
První metry díky tomu byly velmi opatrné, abychom si osahaly jak moc se tlustám plášťům dá věřit na čistém ledu. Výsledek byl překvapivě dobrý. Když se člověku podařilo vyvarovat se prudkým pohybům a náhlým změnám směru, tak kolo bez potíží zabralo i na lesknoucích se ledových plotnách. Zasněžené úseky byly průjezdné bez nejmenších problémů a zvuk praskajícího sněhu a ledu byl jako pastva pro uši.
Nezvyklý ledový terén přinášel jednu výzvu za druhou a každých pár set metrů jsme museli řešit malý rébus se dvěma možnými výsledky. Projedu, nebo neprojedu? Udržím se v sedle, nebo se zblízka podívám, jak tvrdá je v Ralsku zmrzlá zem?
Na kole na Bezděz
Při troše šikovnosti se ale dalo projet prakticky všechno a stopku nám vystavilo až příkré stoupání k hradu Bezděz. K jeho branám jsme se vyškrábali s koly na ramenou a na vrcholu jsme navíc zjistili, že je v zimním období uzavřený. Jakoukoliv frustraci ale bleskurychle zahnal dechberoucí sjezd po opačné straně úbočí, který jsme si maximálně užili.
I další trailový úsek směrem k Máchovu jezeru rozzářil oči všech přítomných a my si mohli na vlastní kůži vyzkoušet, že když máte pod sebou deset centimetrů široké pláště, tak je odtlumená vidlice přežitek, bez kterého se v klidu obejdete.
Druhá polovina vyjížďky už byla o poznání klidnější a výzvu představoval až poslední úsek zpět ke srubu. Odpoledne totiž výrazně pokročilo, teplota opět klesla blízko k nule a led v lesích začal tvrdnout. K tomu musíme připočíst i rostoucí únavu a počet pádů na ledu se začal rapidně zvyšovat. Všem se ale podařilo padat kontrolovaně a tak se vyjížďka obešla bez újmy na zdraví i materiálu.
Ve výsledku tak první den dal 71 kilometrů s převýšením okolo osmi set metrů. Tyto parametry na první pohled nejsou nic extrémního, ale na pomalejším fatbiku a po zledovatělých cestách nám to i tak dalo pořádně zabrat a každý se už těšil na zaslouženou odměnu v podobě srnčího guláše a dobrého piva.
Večer se pak nesl ve znamení přednášek a povídání. O tom, jak se na fatbiku jezdí v norsku za polárním kruhem. O italském dálkovém závodu Italy divide, nebo o novozélandském Tour Aotearoa, v rámci kterého musíte za maximálně 30 dní ujet 3000 kilometrů a dostat se z nejsevernějšího bodu Nového Zélandu na ten nejjižnější.
Den druhý: Kratší a výživnější
Druhý den jsme se probudili pěkně unavení. V plánu bylo naštěstí “pouze” 27 kilometrů. Problém spočíval v terénu, který byl mnohem více kopcovatý a mnohem více zledovatělý, než v sobotu. Dvě a půl hodiny jízdy tak dokonale prověřilo naše silové schopnosti ve strmých stoupáních a stabilitu ve sjezdech ledovými koryty. Každý úsek ale stál za to a co pár minut jsme nadšeně komentovali absolvovaný úsek.
Fatbiky si bez větších potíží poradily se vším, co nás na trase čekalo, včetně lesního sjezdu volným terénem. Jedinou nesjízdnou překážkou tak bylo asi dvaceti procentní stoupání rozježděné od cyklokrosařů, kde nebylo zbytí a kola jsme museli vytlačit.
Ve výsledku jsme za víkend najezdili 100 kilometrů ve skvělé společnosti po zajímavých trasách. Zjistili jsme, že Fatbike není skvělá věc pouze na horách, ale že najde využití i v typickém lesním terénu a poznali celou řadu zajímavých lidí.
Fatbike pro mě i nadále zůstává doplňkovou záležitostí, kterou nepotřebuji mít doma v garáži a raději si jí několikrát za zimu půjčím. Kdybych ale bydlel ve vyšší nadmořské výšce, nebo měl za domem hory s pěknými terény, tak neodolám a fatbike pořídím. Jízda na něm je totiž návyková a posouvá cyklitiku do netušených rozměrů. Kromě překonávání do té doby nesjízdných terénů jsou tato kola s tlustými gumami především o svobodě, protože nejste vázání na tradiční stezky, a o užívání si, protože na fatbiku nemá cenu nikam spěchat.
