Jak na Nový rok, tak po celý rok? Kdyby to platilo pro běžce Jakuba Holušu, byla by to krutá zkouška. „Probudil jsem se prvního ledna a nemohl jsem chodit,“ líčí Holuša po pěti měsících. Během nich si prožil hodně bolesti, kterou způsobilo vážné zranění, únavová zlomenina v kyčli. Také se ale stihl dát natolik dohromady, že v pondělí na Odložilově memoriálu vyběhne do svého prvního závodu sezony. Má za sebou krušný příběh, plný nejistoty, ale také rostoucí naděje a obnovené radosti z běhání.
Při mezipřistání po cestě z keňského soustředění dostal Jakub Holuša ve středu ráno facku horkým dechem katarského Dauhá. „To si snad děláte srandu… Jako byste z letadla vystoupili do pekárny…“ pomyslel si. Letošní prodlouženou atletickou sezonu bude bojovat o to, aby se do Dauhá podíval i začátkem podzimu při mistrovství světa. Šanci má, ačkoli se během zimy jistou dobu skoro nemohl hýbat.
Co se vám vlastně přihodilo?
„Mám kyčle od narození špatné, dochází k nějakému tření a nadměrnou zátěží se vytvoří zánět a vyústí to v intenzivní bolest. Já jsem běhal i přes bolest, snažil jsem se to přeběhat, ale dorasoval jsem to takovým způsobem, že mi tam něco prasklo. Nemám problém s kyčlí poprvé, už jsem to měl dvakrát, není to nová věc, ale teďka byla nejintenzivnější. Loni jsem to léčil protizánětlivými léky a mohl jsem běhat a i teďka jsem myslel, že budu běhat přes bolest. To jsem já, blázen, který dokáže i přes bolest fungovat, ale doplatil jsem na to. Kyčle to nevydržela a praskla.“
Kdy se problémy objevily?
„Začal jsem to cítit před Vánoci po návratu z Nového Zélandu, ale normálně jsem běhal. Zkoušeli jsme to léčit. Zlom byl na Silvestra, běžel jsem závod na silnici, je tam prudký seběh a to je nejhorší, dopady jsou tvrdé. Probudil jsem se prvního ledna a nemohl jsem chodit.“
Jak jste reagoval?
„Nešel jsem běhat. Ale pak jsem pokračoval. Letěli jsme do Keni, dvanáct dnů jsem ještě vydržel trénovat, ale na videu bylo vidět, že kulhám a bolesti uhýbám, a to jsem běhal pod prášky. To jsem si řekl, že tohle ne. Už jsem asi v Keni běhal s prasklinou v kyčelním pouzdře. Ze dne na den jsem zastavil trénink a rozhodl se, že to musím vyléčit, Vrátil jsem do Čech, šel jsem na magnetickou rezonanci, která odhalila prasklinu. Tak se to začalo s Pavlem Kolářem a Karolínou Bílkovou léčit.“
Jak se takovéhle zranění léčí?
„Léčí se to hlavně klidem, musel jsem se zbavit zánětu, bral jsem látky na zpevnění kostí. Taky jsem chodil na silný magnet, ten hodně pomohl. Já jsem se pak sebral, celý únor tři týdny, mám kamarády ve Španělsku na přehradě Ebro v (rybářském) kempu Buena Vista, tam jsem se zašil a strávil tam nejhorší období, kdy jsem nemohl běhat. Bylo tam příjemné počasí, to mi taky hodně pomohlo.“
V čem?
„Člověk sedí v Praze v bytě a každý den myslí na to, jestli bude moct běhat, bude to dobré, nebude to dobré… Ty myšlenky tam jsou. Když jsem odjel na ryby a byl jsem tam s přáteli, ani jednu sekundu během dne mě to nenapadlo. Beru to tak, že pro tělo je dobré, když na to člověk nemyslí, regeneruje a tělo se nezatěžuje. Zahojilo se to a jedeme dál.“
Kdy vám bylo nejhůř?
„V nejhorší fázi jsem při chůzi kulhal. Jdete trénovat, máte tam prasklinu, patnáct kiláků do toho tlučete přes obrovskou bolest, takže se to podráždí. Ale tělo funguje tak, že i když vás něco neskutečně bolí, tak jste schopný to rozhýbat a bolest se pohybem zmírní. Ale pak přestanete, všechno zatuhne a je to třikrát horší než předtím.“
Co pak s tím?
„Udělal jsem trénink a pak jsem dva dny kulhal i při chůzi. V Keni jsem jezdil na kole, pořád jsem doufal, že je to jenom zánět a rychle se to spraví, tak jsem se chtěl udržovat v kondici, jezdil jsem na kole, jezdil jsem plavat. Ale i když jsem v bazénu jenom lehce hýbal nohou, tak mě to v tom píchalo. Nebylo to příjemné.“
Jak jste se vracel zpátky?
„Bylo to vážné zranění, takže jsem de facto začínal jak amatér, jako dítě. Někdy koncem února, začátkem března jsem si šel zaklusat čtyři kilometry, pak den volno a zase čtyři. Pak jsem to zvýšil na šest, na osm a od šestnáctého března jsem začal běhat každý den. První dva týdny byly zahřívací a poté jsem skočil normálně do tréninku.“
Jak tělo reagovalo?
„Tím, že jsem začal pomalu a krátké vzdálenosti, tak mě to extra nebolelo, tělo se přirozeně vrátilo do režimu. I v tréninku jsem se cítil dobře. Šestého dubna jsem odcestoval do Portugalska, kde jsem byl šestnáct dní, tam jsem udělal první objem a cítil jsem se tam velice dobře. A teďka jsme byli pět týdnů v Keni.“
Keňa je neskutečná země
Patříte mezi rostoucí počet českých běžců, kteří si oblíbili legendární keňské středisko Iten, v čem učarovalo vám?
„Mně se tam líbí víc a víc, teď se mi ani nechtělo odjíždět, abych řekl pravdu. Pro mě je to tam úplně boží. Já jsem si tu zemi obrovsky zamiloval, nejradši bych se tam vrátil hned teď. Podmínky pro běh jsou tam nejlepší na světě, bezesporu, ať si každý tvrdí, co chce, lepší podmínky nejsou. Nadmořská výška je vysoká, ale když si člověk zvykne, aklimatizuje se, tak tam jde trénovat kvalitně. Já bydlím v hotelu, který je stejný jako v Evropě, strava je tam super. Za pět týdnů jsem ani jednou neměl žaludeční problémy.“
S kým tam běháte?
„Připojíte se ke skupině. Teď jsme absolvovali tréninky s Julienem Wandersem, který má evropský rekord na půlmaraton, je to Švýcar, který tam žije už dva roky. Má tam třeba třicet Keňanů, kteří s ním trénují. Trenér (Tomasz Lewandowski) se s nimi domluvil, že já, Marcin (Lewandowski) a další kluci ze skupiny jsme se k nim připojili, takže nás bylo třeba čtyřicet.“
Co život v Keni mimo běhání?
„To je neskutečná země… Je tam obrovská chudoba, ale ti lidé jsou spokojení. Když tam potkáváte děti, jak si hrajou, jsou šťastní, jsou bez telefonů, ipadů… V Evropě to jde dolů a myslím, že jsme pomalu ztraceni, bude hůř a hůř. Geneticky se měníme, jsme línější a línější. Když něco potřebujeme, sjedeme výtahem a máme na každém rohu obchod, kde najdeme všechno. Sedíme u televize, všechno uděláme přes internet, což v Keni neexistuje.“
Čím se tam děti baví?
„Jsou venku, makají, hýbou se, od rána do večera skáčou po kamenech, po skalách, vývoj je, jak má být. Jako u nás v sedmdesátých letech, kdy jsme taky pracovali na statcích, byli zvyklí odmala na nějakou práci. O tom píše i Pavel Kolář v knize. I když je někdo talentovaný, je zdeformovaný a náchylnější ke zranění, protože odmala sedí doma a má všechno, kdežto v sedmdesátých letech jste museli pracovat na statku, tělo si zvykalo na zátěž. A v Keni je to tak pořád. Myslím, že v Evropě jdeme, nechci říkat kam… Bude problém.“
Vrátila se vám při letošním druhém pobytu v Keni radost z běhání?
„Když jsem tam byl v lednu a měl ten problém, trápil jsem se. Když člověk vidí, jak tam všichni běhají, je to složitý. Říkal jsem si, že to je to boží, ale nemůžu běhat, takže mám s tebou nevyřízené účty, Keňo… (smích) Chci se vrátit a přijet jako ten Holuša, co dře jako kůň, užije si to tady a využije efekt nadmořské výšky. Jsem rád, že jsem se dal do kupy, mohl odjet do Keni a tvrdě makat.“
Iten leží ve výšce 2400 metrů, jak se tam běhá?
„Trénovat v té výšce je nepopsatelné. Každý volný trénink trpíte, ten kyslík chybí. I pro mě jako profíka neexistuje, že jdete volně běhat a užíváte si to. Tam není rovina, je to nahoru dolů, a když v těch 2400 metrů nad mořem jdete do sebemenšího kopce, kyslík není. A i když jdete pomalu, dýchá se vám špatně.“
Je to po návratu do Evropy znát?
„Včera jsem se vrátil, byl jsem běhat po cestě a v životě jsem nezažil takový efekt. Běžel jsem, nechyběl kyslík, úplně jsem lítal. I proto se těším na pondělí, že by se mi mohlo běžet dobře. Má to smysl. Když tam Jirka Homoláč jede na tři měsíce, vrátí se na půlmaraton, letí. Ale vyprávět ty zážitky, chudobu dětí, to se musí vidět na vlastní oči.“
Co jste viděl vy?
„Mně se poštěstilo, že mi bratr Colm O´Connell, který vychoval ks olympijských vítězů a mistrů světa, naposledy Davida Rudishu, ukázal školu Svatého Patrika, kde učí. Občas přijede na hotel, kde bydlíme, je tam restaurace, tak jsem ho poprosil, jestli bych se mohl podívat do školy. Tak jsem tam šel, představil mi celou svoji skupinu, ukázal lehčí trénink, protože dva letěli do Stockholmu na Diamantovou ligu. Pak mi ukázal školu, jak to tam chodí, hodinu jsme seděli u kafe, to bylo příjemné.“
Starty budu šetřit celý rok
Jak jste na tom pár dní před startem sezony, který vás v pondělí čeká na Odložilově memoriálu?
„Já sám jsem zvědavý. Sám jsem nevěřil tomu, že tady budu letos sedět. Časový úsek od zranění není tak dlouhý, trénuji jedenáct týdnů, co jsem se začal hýbat od zranění, devět týdnů, co můžu nazvat seriozní trénink.“
Co jste stihnul?
„Všechno drží, v tréninku se cítím dobře, ale pauza byla dlouhá. Stál jsem dva měsíce, byla i nadváha a ještě stále ji mám. Když chcete běžet 3:32 nebo český rekord, tak musí být vše tip ťop. A než se vyběhám, abych opravdu měl, co chci, žádný tuk, tak to ještě není. Je cítit, že tělu trvá déle, než to ztratí. Jsem těžší závodník, pohybuju se kolem 70 – 72 kilogramů v ideální formě, ale teďka mám 75 -76 kilogramů, takže tři čtyři kola mám navíc. Ale zase mám možná víc energie.“
Myslíte na Odložilově memoriálu na konkrétní výkon?
„V Keni jsem natrénoval dost kvalitních tréninků. Musíme být opatrní, závodní pauza je dlouhá, naposledy jsem závodil v srpnu. Nemůžeme hlásit velké výkony, budu rád, když začnu pěkným výsledkem, pěkným pocitem, což mě posune dál do dlouhé sezony. Už loni jsem začínal po zdravotních problémech, podařilo se mi běžet čas na hranici 3:37. Nejsem na tom hůř než loni. Cíl je bojovat na hranici 3:36, samozřejmě může to být 3:40, ale bez cíle by nemělo smysl do závodů nastupovat.“
Jaký plán máte pro celou sezonu, která bude delší kvůli šampionátu v Kataru, který se koná až na přelomu září a října?
„Chtěl jsem mít jistotu, že budu zdravý. Sezona je hrozně dlouhá, já to nechci uspěchat. Budu starty šetřit celý rok. Uvidíme po výkonu v Praze. Rád bych se proběhl v Oslo, v Ostravě bych měl být na míli hodně silný. Tam bych chtěl podat pěkný výkon. Po Ostravě pojedu na téměř sedm týdnů na soustředění do Svatého Mořice. V tom období budeme i závodit, v srpnu chvíli doma a celé září budu znovu na soustředění. Sezona je specifická, pro mě je cíl zůstat koncentrovaný celý rok, bude to náročné. Neunáhlit se, neuspokojit se s výsledky, zůstat koncentrovaný do 6. října, kdy je finále mistrovství světa.“
