Ultra běžec Orálek o alkoholu: Proč se nevzdám piva po stokilometrovém běhu

Dnes už můžu zodpovědně prohlásit, že větší množství alkoholu než dvě piva večer před závodem nebo náročným tréninkem jsou dávnou minulostí. Ostatně tato nehoda (pití jednoho piva za druhým) se mi stala maximálně dvakrát, nanejvýš třikrát za život a to byly případy, kdy důležitá oslava typu narozenin zrovna padla na takový nevhodný termín.

Kdo něco takového zažil, tak mi rád potvrdí, že boj s nástrahami tratě, soupeři a ještě silnou kocovinou není nic snadného a příjemného. Tak podnětný zážitek slabší jedince, jako jsem já, velmi dobře odradí od dalších podobných pokusů.

Daniel Orálek • Profimedia

V současné době u mě požívání alkoholu při krátkých závodech, do maratonu včetně, nemá žádnou podporu. Většinu času nepiji vůbec, tak proč bych měl alkohol pít zrovna teď? Malinko jiná situace může být u delších ultraběhů - tedy u těch nad 100 kilometrů. Tam totiž několik hltů piva může zlepšit stav žaludku, který je dlouhodobě devastován různými gely a jonťáky.

No a co si budeme povídat. Chuť klasického piva je úplně jinde než chuť jeho nealkoholických protějšků. Těžko říct jestli to výrobci dělají schválně, aby konzumenty odradili od různých free piv nebo prostě technologie tu správnou chuť piva poničí téměř k nepoznání. Možná jsem divnej, ale doposud jsem nenarazil na nealko pivo srovnatelné chuti s klasickým ležákem a i v případě kruté žízně musím to nealko mít hodně vychlazené. Mým stále platným rekordem v oboru nealko piv je jedna láhev.

Situace se ovšem výrazně mění po doběhu, kdy uhašení žízně studeným pivem je zážitek, který celý závod posouvá kus dále a výše. Pravda je, že v mém případě u těch dlouhých závodů musím počkat nějakou dobu, než jsem vůbec schopný něco konzumovat, ale o to mi to pak chutná více.

Také jsem si za dlouhé roky mého závodění u spousty pořadatelů vybudoval pověst někoho, kdo po závodě bez několika hltů piva nepřežije. Tak například v Italském Castel Bolognese se reportérka už několik let za sebou (při mém tradičním rozhovoru pro místní televizi, kdy se oba domlouváme velmi lámanou angličtinou) ptá, jestli už jsem měl pivo. A zdá se velmi zklamaná, když odpovídám, že ještě ne, že je moc brzo po závodě.

Její úsměv jsem tak získal až asi po třech hodinách od doběhu, kdy jsem si to pivo koupil v místním stánku. Další celkem vypovídající příhoda z Itálie se stala před řadou let, kdy české výpravě dali pořadatelé (stejně jako všem ostatním) vybrat, jestli v rámci startovného chtějí ozdobnou kachli přímo z Faenzy, kde se dělá tradiční Fajáns, nebo raději láhev vína o obsahu tři litry. Kolik běžců myslíte, že si vybralo onen keramický skvost? Ani jeden!

Podobně na tom jsou moji přátelé v Holandsku, kdy mi po 100 kilometrech nabízí třetinku místního ležáku, ale já to musím kvůli žaludku odsouvat o několik hodin později. Také si vzpomínám na svůj první Winschotenský závod, kdy po pauze vynucené zvracením, mě zachránila láhev od místních diváků, kdy jeden z nich nelenil a běžel domů pro pivo. Jen aby mě zachránil od smrti žízní.

Pochopitelně se mému zájmu těší závody, které jsou sponzorovány různými pivovary a jejich sponzorství se mimo jiné projevuje dodáním výrobkům jako ceny pro vítěze nebo občerstvení po doběhu. Bohužel pivovary v rámci změn marketinkových strategií už od svých velmi pozitivních aktivit poněkud ustupují. Asi se jim zdá, že běžci nejsou příliš perspektivními zákazníky. Pokud se nějaký zástupce pivovaru dostane ke čtení tohoto článku, tak bych ho chtěl ujistit, že rčení „pivo je nejlepší jonťák“ je mezi vyznavači běhání stále velmi populární, přes snahu pořadatelů rozdávat v cíli minerálky nebo dokonce jen čistou vodu.

Sám se podílím na organizaci dvou nádherných závodů, jako jsou Moravský Ultra Maraton (MUM) a TMMTR (čili TransMoravský Masochistický Trail) a všichni účastníci mohou potvrdit, že po doběhu je základním občerstvením studené pivo a teplá polévka. Nabízíme sice i nealko, ale dá se říct, že pivo patří ke zdrojům, které musí náš zásobovač doplňovat nejčastěji.

Daniel Orálek • Profimedia

Pokud se tedy mohu zastavit u etapového závodu typu MUM, tak nezbývá než komentovat jednu historku z prvních ročníků, kdy ředitel závodu Tomáš Rusek spojoval jednotlivé etapy, které startují až v 15 hodin, s dopolední turistikou. V rámci jedné takové předzávodní aktivity navštívila skupina běžců i pivovar v Černé Hoře. Bohužel v té době jsem ještě ultra neběhal, a tak další průběh znám pouze z vyprávění třetích osob.

Ukázalo se totiž, že exkurze do pivovaru spolu s ochutnávkou není před závodem pro některé účastníky úplně ideální, protože někteří velmi zdatní prý zvládli ochutnat i něco mezi pěti až sedmi kousky. Domnívám se, že museli být velmi kvalitně trénováni, když se nejenom dokázali postavit na start, ale také tuto náročnou etapu dokončit. Podle dalšího svědectví se tito bojovníci už kolem 30. kilometru dožadovali nové dávky pivního jonťáku. Zde potom začíná platit bonmot, že „Je velmi smutné a nedůstojné, když sportovci holdují alkoholu, ale je nesmírně pozitivní, když alkoholici sportují“.

Za ty dlouhé roky mého závodění jsem se dokonce jednou setkal s protialkoholovou aktivitou organizátora. Stalo se to na MS v 24hodinovém běhu v Soulu v roce 2008, kdy jeden z místních přeaktivních pořadatelů těsně před startem začal kontrolovat stolky s občerstvením, jestli tam náhodou není alkohol. Skutečně uspěl u naší výpravy, která v tom byla ale úplně nevinně, protože jeden z běžců si do lahvičky od vína, která se dává v letadle, nalil jontový koncentrát, který chtěl později přeměňovat na neškodný nápoj. Bdělý činitel se pokusil zabránit možné intoxikaci, přestože v dopingových pravidlech pro atletiku se nic o alkoholu nepíše. Velmi nerad ustoupil až po hádce a následném otestování obsahu, který uznal za nezávadný.

Alkohol se také pojí s oslavami, tak je logické, že i na oslavách, například po závodech, je poměrně běžnou součástí. V mých letitých zkušenostech na oslavách běhu jednoznačně hraje prim závěrečné vyhlášení po Spartathlonu. Pořadatelé totiž vždy na závěr pořádají velkou recepci pro všechny závodníky včetně případného doprovodu, která je spojena s vyhlášením a předáním medaile a diplomu pro všechny doběhnuvší běžce.

Organizátor celkem logicky odkládá zahájení konzumace jídla až po vyhlášení, ale to bohužel trvá dosti dlouho. Aby to hosté vůbec vydrželi, jsou v této době roznášeny nápoje a to včetně vína a piva. Dlouhé čekání má potom vedlejší důsledky v tom, že velká část účastníků je už před vlastním zahájením recepce v celkem dobré náladě. Všechno potom vrcholí závěrečnou diskotékou, kdy nezávislý pozorovatel musí obdivovat celou řadu očividných medicínských zázraků. Hodně běžců při příchodu totiž často vykazovalo viditelné pohybové problémy, které jsou vzhledem k dokončení 246 kilometrů dlouhého závodu poměrně objektivní. Ovšem ve chvílích, kdy diskotéka vrcholí, tancující dav zřetelně ukazuje buď na zázrak, nebo úžasný léčivý potenciál řeckého vína.

Daniel Orálek • Profimedia

Pozitivní vztah běžců k alkoholu se také dá dobře demonstrovat na závodech, které si alkohol adoptovaly přímo do svých pravidel. Jeden z takových příkladů může například být závod PRD – Pražská relativní desítka, který ještě navíc bere v potaz znevýhodnění těžších závodníků.

Funguje to velmi jednoduše, protože čistý uběhnutý čas je korigován k ideální běžecké váze 70 kilogramů a navíc si ho můžete výrazně vylepšit vypitím půllitru piva v každém kole, za který vám odečtou tři minuty. Je tu ovšem limit maximálně čtyř piv, takže opravdový šampioni ve spotřebě zlatavého moku nemohou svůj talent naplno rozbalit. Dalším, ale už světoznámým závodem, je takzvaná pivní míle. Pravidla jsou jednoduchá.

Po zaznění výstřelu vypijete jedno pivo a potom běžíte okruh na 400metrové dráze. Vypijete další a běžíte další kolo. No a po čtyřech kolech a čtyřech pivech jste v cíli. Závod má přesná pravidla a pije se jedna třetinka nejméně pětiprocentního piva. Zvracení je zakázáno a trestá se kolečkem navíc, což vás prakticky diskvalifikuje z boje o čelní umístění.

Pokud byste chtěli překonat světový rekord, tak počítejte s tím, že kromě schopnosti polknout třetinku téměř na jeden hlt, musíte i opravdu velmi dobře běhat, protože aktuální svěťák je v mužích 4:34 a v ženách 6:08. Jsem si jist, že není u nás mnoho běžců, kteří to zvládnou i bez zastávek na jedno plnotučné.

Pokud ovšem chcete zažít opravdovou maratonskou atmosféru ve spojení s kvalitním pitím a jídlem, tak pro vás jsou hlavním tahákem maratony s názvy, jako Marathon International du Beaujolais nebo Le Marathon du Médoc. Zúčastnit se těchto závodů kvůli vylepšení svého osobního rekordu opravdu není ten nejlepší nápad, ale pokud chcete i další zážitky spolu s během, tak není nic lepšího. Občerstvovací stanice s nabídkou místních skvělých vín, sýrů, baget, paštik a někdy i ústřic jsou k dispozici v poměrně krátkých intervalech, a tak vaší největší starostí je nepřepálit tempo občerstvování, abyste si zážitek nepokazili brzkou nevolností. Navíc velká část běžců se postaví na start v různých i bizarních kostýmech a všechno to připomíná spíše happening. Osobně jsem podobný maraton neběžel, ale myslím, že ve chvíli, kdy ukončím svoji karieru výkonnostního závodníka, velmi rád se něčeho podobného zúčastním. Už proto, že to spojuje mé oblíbené koníčky, jako jsou běh a kvalitní nápoje.