Osm jmen navždy změnilo sport. Bosmanovo pravidlo i zahnutá hokejka
Sportovní svět poznal za historii nespočet vynikajících sportovců. Jen někteří však dokázali v jejich odvětví prosadit změny, které tyto disciplíny poznamenaly dodnes. Přečte si o osudech hvězd, které navždy změnily sport.
Kathrine Switzerová
Ačkoliv to může znít neuvěřitelně, ještě v roce 1967 převládal názor, že ženy nejsou fyzicky disponované k tomu, zaběhnout maraton. Opak všem jednou pro vždy dokázala Američanka Kathrine Switzerová, která se díky malé lsti 19. dubna postavila na start legendárního Bostonského maratonu.
Když závod odstartoval, Kathrine se v doprovodu svého přítele Toma a trenéra Arnieho vydala neohroženě kupředu. Na trati ji však potkala nepříjemná komplikace.
Když ji zpozoroval organizátor Jock Semple, zlostně se na ni vrhl a chtěl jí strhnout startovní číslo. Nepomohlo Arnieho přemlouvání, aby mladou závodnici nechal běžet, a proto se Tom rozhodl zneškodnit ho ránou pěstí.
Kathrine Switzerové se nakonec podařilo závod zdárně dokončit. Její příběh okamžitě začal plnit novinové stránky po celé Americe. Mladá běžkyně se stala inspirací pro spoustu žen a dívek a díky její iniciativě byl v roce 1972 ženám oficiálně povolen start na Bostonském maratonu.
Dick Fosbury
Pokud jste někdy třeba jen v televizi zahlédli disciplínu zvanou skok vysoký, byli jste s největší pravděpodobností svědkem odkazu tohoto legendárního sportovce.
V roce 1963 se šestnáctiletý Fosbury rozhodl, že zkusí zavést do praxe novou techniku – skok zády napřed. Do té doby se k překonání laťky používala rozkroková metoda nebo metoda svislých nůžek.
Jeho inovativní technika ihned přilákala pozornost médií. Ta ho začala přirovnávat k rybě, která sebou plácne do lodi a novinové titulky o něm hovořily jako o jednom z nejlínějších skokanů na světě.
Navzdory počáteční skepsi se Frosburymu v roce 1968 podařilo s novým stylem vyhrát olympiádu, kde jako jediný překonal 224 centimetrů. O čtyři roky později na olympijských hrách v Mnichově skákalo tímto stylem 28 závodníků z celkových čtyřiceti. Jeho tak zvaný flop zůstává dodnes nejpoužívanějším způsobem k překonání laťky.
Billie Jean Kingová
Tenistka Billie Jean Kingová je propagátorkou rovného postavení žen ve sportu a bojovnicí proti sexismu ve společnosti. Z jejích zápasů se zřejmě nejvíce vepsala do historie takzvaná Bitva pohlaví.
Držitelka dvanácti grandslamových titulů šokovala svět, když během tenisové exhibice v roce 1973 v Houstonu porazila Roberta Riggse, tehdy pětapadesátiletého několikanásobného wimbledonského šampiona 30. let. Riggs se před zápasem nechal slyšet, že ženský tenis považuje za podřadný a i ve svém pokročilém věku by dokázal porazit jakoukoliv ženu.
A pak Billie Jean Kingová vyhrála všechny tři sety. Poprvé a naposledy tak v exhibičním tenisovém utkání profesionálů porazila žena muže.
Navzdory některým názorům, které zpochybňovaly vítězství o generaci mladší Kingové, měl tento výsledek velký význam pro etablování a zvýšení prestiže ženského tenisu. V témže roce stála Kingová u zrodu dodnes fungující Ženské tenisové asociace (WTA) a současně se stala její první předsedkyní.
Jean-Marc Bosman
Do té doby neznámého belgického záložníka proslavil soudní proces, jehož výsledkem bylo zavedení tak zvaného Bosmanova pravidla.
Když v roce 1987 přestoupil do klubu RFC Lutych, nebyly jeho výkony příliš přesvědčivé. Za tři roky svého působení si připsal jen tři starty. Bosman byl proto přesvědčený, že po vypršení smlouvy nebude problém, aby jej klub pustil do francouzského druholigového Dunkerque, který o hráče projevil zájem.
Lutyšský tým si však za Bosmana řekl o částku, která čtyřnásobně převyšovala cenu, za kterou jej klub koupil. Když francouzský zájemce odmítl, snížil hráči plat na čtvrtinu a přeřadil jej do rezervy.
To se Bosmanovi pochopitelně nelíbilo a tak se svými právníky obrátil na Evropský soudní dvůr. Tahanice se protáhly na pět let. Soud dal nakonec za pravdu hráči, kterému náleželo od klubu odškodné ve výši 350 tisíc švýcarských franků.
Díky Bosmanovi jsou tak dnes hráči Evropské unie považováni za zaměstnance, kterým je po skončení umožněno odcházet kamkoliv zadarmo.
František Janda-Suk
František Janda-Suk je stříbrným medailistou z olympijských her, které se konaly v roce 1900 v Paříži. Stal se tak vůbec prvním českým sportovcem, který se na hrách postavil na stupně vítězů. Jeho ocenění bylo však spíše symbolické. V té době se za druhé místo dostával stolní kalendář.
Ačkoliv František Janda neskončil jako první, byla na něj na hrách upřena velká pozornost. Jako první v moderních dějinách použil při hodu otočku, čímž výrazně poznamenal vývoj této disciplíny. Prvky jeho stylu, který nacvičil podle antické sochy Myrónova Diskobola, atleti při vrhu diskem používají dodnes.
Uwe Hohn
Uwe Hohn je bývalý východoněmecký oštěpař, který v roce 1984 jako jediný atlet v celé historii překonal stometrovou hranici. Svým 104,80 metrů dlouhým hodem vylepšil o více než pět metrů tehdejší světový rekord.
Jeho pokus tenkrát přeletěl téměř celý stadion a zapíchl se do země jen pár metrů od místa, kde se právě rozcvičovali další atleti. I proto mezinárodní atletická federace IAAF rozhodla v roce 1986 o posunutí těžiště oštěpu o čtyři centimetry, kvůli čemuž se hody zkrátily.
S novým typem oštěpu se již nikdy nikomu nepodařilo stometrovou hranici překonat. Nejblíže jejímu prolomení byl Jan Železný, který je se svým hodem z roku 1996 dlouhým 98,48 metrů držitelem světového rekordu.
Jan Boklöv
V roce 1985 přichází švédský skokan na lyžích Jan Boklöv s novou osobitou technikou. Zatímco jeho soupeři drží lyže ve vzduchu rovnoběžně, Boklöv jimi tvoří písmeno V.
Zpočátku byl jeho styl posměšně přirovnáván k žábě a rozhodčími označován za neestetický. Jenže Boklöv dokázal i přesto vítězit. Ztrátu bodů u stylových rozhodčích kompenzoval body udělovanými za délku skoku.
V roce 1988 vyhrává svůj první závod Světového poháru a o rok později se stává vítězem celého Světového poháru. Konkurenti začali jeho styl napodobovat. Zanedlouho v mezinárodních soutěžích tato technika dominovala a dnes tímto stylem skáče celý skokanský svět.
Stan Mikita
Ačkoliv se to dnes může zdát k nevíře, byly doby, kdy se hokejisté proháněli po ledě s holemi s rovnou čepelí. Za ohnutím, které známe u dnešních hokejek stála náhoda, která se přihodila slovenskému rodákovi a tehdejšímu hráči Chicago Blackhawks Stanu Mikitovi.
Při jednom z tréninků se Mikitovi podařilo přivřít čepel do dvířek u střídačky. Čepel křupla, ale neulomila se úplně. Hráč byl naštvaný, nechtělo se mu na konci tréninku pro novou hůl. Trefil proto zlostně puk do mantinelu. Mikita ihned vycítil, že letí jinak než obvykle. Puk chytil rotaci a nepříjemnou faleš.
Mikita se svým spoluhráčem Bobbym Hullem začali proto čepele ohýbat záměrně. Nápad se rychle ujal v celé NHL a brzy se rozšířil i do Evropy. Dnes už je zahnutá hůl, která vznikla před lety tak trochu náhodou, brána jako naprostá samozřejmost.
