-
Golf, střelba…ale také hokej, baseball nebo skoky na lyžích. Přinášíme příběhy šesti legend sportovní historie, které sešrotovaly předsudky o „starém železe“. Které hvězdy dokázali získat medaili i v pokročilém věku?
-
Oscar Swahn - nejstarší olympijský šampion
Tento švédský sportovní střelec se mezi lety 1908 a 1920 zúčastnil celkem tří letních olympijských her. Ze všech podniků si přivezl medaile – nejdříve bronzovou a dvě zlaté ze střelby na běžící terč, o čtyři roky později zlatou z týmové a bronzovou z individuální soutěže.
V 64 letech se tak stal nejstarším olympijským vítězem všech dob poté, co o čtyři roky „přeskočil“ Joshuu Millnera, rovněž střelce z Velké Británie. Tento rekord drží dodnes a kdoví, zda ho někdy někdo překoná.
Na hrách ve Stockholmu získal další zlato i jeho syn Alfred, rovněž vynikající střelec. V roce 1920 se Swahn vypravil na svou třetí olympiádu do Antverp a ani odsud neodjel s prázdnou, získal stříbrnou medaili.
Olympijské začátky byly na starší sportovce (a především vítěze) poměrně pestré. Od roku 1904 drží například rekord nejstarší olympijské šampionky Lida Peyton Pollocková, která ve svých 63 letech získala zlatou medaili v týmové soutěži lukostřelkyň. Nejstarší individuální šampionkou je pak rovněž lukostřelkyně Sybille Newallová, která zvítězila roku 1908 na Hrách v Londýně.
-
Babe Didrikson Zahariasová – zlatá atletka legendou golfu
Byla jednou z nejúspěšnějších a také nejvšestrannějších sportovkyň v historii. Vrcholově hrála basketbal, baseball a byla velmi úspěšnou atletkou. Na olympiádě v Los Angeles roku 1932 získala dvě zlaté medaile v běhu na 80 metrů překážek a hodu oštěpem, které ještě doplnila stříbrem ze skoku do výšky.
Kombinovat atletické disciplíny tehdy nebylo nic neobvyklého a Mildred, které nikdo neřekl jinak než Babe, tehdy bylo 21 let, což byl a je věk pro olympijskou šampionku naprosto přiměřený. Po olympiádě se nyní už slavná atletka začala věnovat dalším sportům včetně kulečníku.
Také začala s golfem, v něm později chytla onu pověstnou „druhou mízu“. Provdala se za zápasníka George Zahariase, se kterým se odstěhovala na Floridu, přímo na pozemek svého golfového hřiště. Pár zůstal bezdětný a úřady jim odmítly dát povolení k adopci, což mělo na Babe ale i pozitivní dopad – naplno se opřela do milovaného golfu.
Po pouhých třech letech hraní se dostala na turnaj Los Angeles Open z okruhu prestižní soutěže PGA. Byla první ženou, která si zahrála na turnaji s muži. (Další byla až o šedesát let později Annika Sörenstamová.) Stala se první americkou ženskou golfovou celebritou a nejlepší golfistkou 40. a 50. let.
Roku 1947 začala hrát profesionálně a na několik let ovládla žebříčky okruhu LPGA (jehož byla zároveň zakládající členkou). Od roku 1950 pak vyhrávala doslova všechny turnaje, na kterých se ukázala. V té době jí bylo už 40 let a neustále se zlepšovala.
V letech 1952 a 1953 musela ale některé turnaje vynechat ze zdravotních důvodů. Kvůli rakovině tlustého střeva se musela roku 1953 podrobit i operaci, při níž jí byl nádor odstraněn s tím, že už na sport může zapomenout.
Vývod tlustého střeva, záležitost, která i dnes budí rozpaky a stud mnoha pacientů, ji ale nezastavila. Roku 1954 byla Didriksonová zpátky na okruhu a pouhý měsíc po operaci vyhrála svůj desátý turnaj skupiny major, U. S. Women‘s Open Championship.
Stala se druhou nejstarší ženou, která takový turnaj vyhrála. Roku 1955 se jí bohužel nemoc vrátila. Toho roku ovládla své poslední dva velké turnaje. Zemřela v září 1956, tedy v době, kdy dosud figurovala mezi top hráčkami žebříčku LPGA.
-
Gordie Howe – hráč šesti dekád
Kariéra jednoho z nejslavnějších hokejistů NHL začala nenápadně. Narodil se jako syn farmářů, trpěl dyslexií a školu opustil ve 14 letech. Živil se jako pomocný dělník a ve volných chvílích hrál hokej. V patnácti se zúčastnil tréninkového kempu New York Rangers, ale trenéři o něj neprojevili zájem.
Gordon neklesl na mysli a s hokejem pokračoval dál a snažil se prorazit. O rok později si ho všiml skaut klubu Detroit Red Wings a zařadil ho do juniorského týmu v Ontariu a později do Omaha Knights, týmu, který hrál soutěž USHL. V sedmnácti zde nasbíral 48 kanadských bodů v 51 zápasech a další rok už hrál NHL za Red Wings.
Psala se sezóna 1947/48 a Gordieho Howea v tomto klubu čekalo ještě 24 dalších. V padesátých létech vyhrál s „rudými křídly“ čtyřikrát Stanley Cup a čtyři roky byl týmovým kapitánem.
Kariéru málem předčasně ukončil už v roce 1950, kdy si při zápase ošklivě zranil hlavu o mantinel. Okamžitě byl převezen do nemocnice, kde mu lékaři odoperovali krevní sraženinu na mozku. Vypadalo to, že na hokej může zapomenout, ale Gordie se rychle zotavil a v příští sezoně už zase střílel góly.
Kariéru ukončil až po sezoně 1970/71, kdy začal pociťovat problémy s artritidou v zápěstí. Tehdy mu bylo oněch „magických“ 43 let. Jeho synové v té době už hráli profesionálně a otec se nakonec rozhodl milovaný sport nepověsit na hřebík. Kdo by odmítl nabídku hrát v jednom týmu po boku svých dětí? Asi nikdo a Gordie Howe to také neudělal. A tak hned následující sezonu brázdil led v rámci soutěže WHA (která vznikla jako konkurence NHL).
Drtivá většina hráčů jeho týmu Houston Aeros ještě nebyla na světě, když Howe už střílel své první ligové góly. Po čtyřech sezonách i se syny přesídlil do New England Whalers (dnešní Carolina Hurricanes). Odehrál dvě sezóny, a když se WHA pro finanční potíže rozpadla a týmy se zapojily do NHL, vrátil se to legendární soutěže i Howe.
Po sezoně ukončil kariéru defi nitivně. Bylo mu 52 let. Úplně poslední profesionální zápas si zahrál ale až roku 1997. V devětašedesáti nastoupil do zahajovacího zápasu IHL jako člen kádru Detroit Vipers, čímž si vysloužil pomyslný pohár pro jediného hokejistu, který profesionálně hrál v průběhu šesti dekád.
-
Satchel Paige – „důchodce“ v All-Star týmu
Leroy Robert ‚Satchel‘ Paige se narodil roku 1907 v Alabamě. Na profesionální úrovni hrál baseball od roku 1926 v rámci takzvané Negro League.
Segregace v té době neumožňovala sportovcům tmavé pleti hrát národní ligu, i kdyby byli těmi nejlepšími z nejlepších a okupovali první místa žebříčku, tak jako právě Satchel Paige. V baseballové národní lize sice neexistovalo žádné psané pravidlo, že by černoši nemohli nastoupit do týmů, mluvilo se ale o takzvané „color line“ nebo „color barrier“, nepsané dohodě „bílých gentlemanů“, kteří prostě mezi sebe černé hráče nepustili.
Sportovci jako Satchel Paige nebo jeho bývalý týmový kolega Jackie Robinson tak byli poškozeni hned dvakrát – rasistickým kontextem celé situace, ale také odepřením možnosti hrát opravdu mezi nejlepšími. A právě Paige otevřel diskusi a byl jedním z nejsilnějších hlasů v boji za integraci sportu. Argumentoval mimo jiné tím, že se týmy major league tímto přístupem ochuzují o mnoho fantastických hráčů.
Roku 1947, to bylo Paigovi už čtyřicet let, se konečně prolomily ledy. Do major league byl uveden Jackie Robinson. Satchel Paige později ve své autobiografi i přiznal, jak ho tento moment rozhořčil.
„Dodnes mě to bolí. Byl jsem to já, kdo otevřel celou tu velkou diskusi. Já jsem se zasadil o to, aby černé týmy mohly hrát na hřištích pro major league a se mnou chtěli ‚bílí hráči‘ nastoupit i soupeřit jako s prvním,“ postěžoval si.
Ačkoli Robinsona označil za „nejlepšího barevného hráče, jakého poznal“, bylo mu jeho jmenování líto nejen ze zmíněných symbolických, ale také věkových důvodů. Ve čtyřiceti se mu už tolik sezon v major league nenabízelo. Na rozdíl od tehdy osmnáctiletého Robinsona. Jenže všechno nakonec dopadlo úplně jinak.
O rok později nastoupil Paige jako nadhazovač v dosud „bílém“ týmu Cleveland Indians. Ve dvaačtyřiceti podepsal kontrakt a stal se prvním černým nadhazovačem major league. V roce 1952 ho přetáhl klub St. Louis Browns, v němž podával vynikající výsledky až do svých pětapadesáti let a dvakrát se stal součástí výběru All-Stars.
Zajímavostí je, že zmíněný Jackie Robinson si v té době už několik let užíval sportovního důchodu. Poslední zápasy odehrál Paige v devětapadesáti letech. Šlo o čestné zápasy v dresu Kansas City Athletics. Střídání směn ve svém posledním zápasu prokládal scénkou pro pobavení diváků: Posedával v houpacím křesle s dekou přes nohy a nechal si nosit kávu od „ošetřovatelky“.
-
Merlene Otteyová – padesátiletá sprinterka
Objevila se na sedmi olympiádách, což se zatím žádnému jinému atletovi nepodařilo. Z každé z nich dovezla domů na Jamajku medaile, i když to nikdy nebylo zlato. První bronz dovezla z Moskvy 1980 a poslední ze Sydney 2000.
Počátkem devadesátých let se stala třikrát mistryní světa a třikrát halovou mistryní světa. Třikrát vyhrála i na Hrách Commonwealthu. Celkem nasbírala 37 medailí z velkých podniků. Je držitelkou rekordu v počtu získaných medailí na atletickém mistrovství světa.
Naposled se objevila na olympiádě v roce 2004 v Aténách, ale už ne v jamajském dresu. Už v roce 1998 se Otteyová přestěhovala do Slovinska a začala trénovat pod vedením trenéra Srđana Đorđeviće. V té době stále reprezentovala Jamajku, za kterou získala i bronz v Sydney. V Aténách už ale běžela se slovinským pasem v kapse. Tehdy, v čtyřiačtyřiceti letech, se těsně nedostala do finále, a to o pouhé tři setiny vteřiny.
Stejný osud ji potkal i o dva roky později na evropském šampionátu. Olympijské hry v roce 2008 jí unikly o 0, 28 vteřiny, ale kvalifi kovala se jako člen slovinské štafety na 4x100 na mistrovství Evropy v Barceloně.
Stala se tak nejstarším sportovcem, který kdy závodil na evropském atletickém šampionátu. Její tým skončil na třináctém a na dalším mistrovství v roce 2012 v Helsinkách na jedenáctém místě. Otteyové v té době bylo 52 let a její týmové kolegyně by bývaly mohly být jejími dcerami.
-
Noriaki Kasai - Devátá olympiáda? Budu tam
Co se vám vybaví, když se řekne skoky na lyžích? Hubení klučíci v „neoprenech“ u kterých si na první pohled nejsme jisti, jestli jim je patnáct, nebo pětatřicet.
Šlachovití lyžaři s muší váhou, kteří musí dnes a denně snášet dopady na tvrdý sníh a také nejeden ten ošklivý pád. A říká vám něco jméno Noriaki Kasai? Určitě ano, jen si možná nejste úplně jisti, do jaké dekády tohoto legendárního skokana zařadit.
Odpověď je nasnadě. Dvacetiletý japonský chlapec, který vybojoval zlato na světovém šampionátu v letech na lyžích roku 1992 v tehdy ještě československém Harrachově, skáče dodnes. A skáče rád.
Na svém kontě má stříbro z Lillehammeru v roce 1994, pak dlouho nic a pak stříbro a bronz se Soči 2014. Mezi lety 1999 a 2003 ale nasbíral ještě čtyři bronzy a dvě stříbra z mistrovství světa, dvakrát byl také stříbrný na Turné čtyř můstků a zapsal se jako nejstarší vítěz a zároveň první čtyřicátník na stupních vítězů závodu světového poháru.
Ve světovém poháru tento houževnatý Japonec startoval 566 krát a vyhrál sedmnáct závodů. Už před olympiádou v Pchjongčchangu se o něm hodně psalo. „V Soči stříbro, v Koreji zlato?“ ptaly se titulky v novinách. Kasai byl zdrženlivý. Není důležité vyhrát, ale…ale třeba stát se prvním sportovcem, který absolvuje osm olympiád za sebou. A to se podařilo.
S 21. místem už ale tolik spokojený nebyl. „Ukázal jsem tu jen polovinu toho, co dokážu,“ řekl sklesle na tiskovce, ale pak mu oči zazářily: „Tu druhou polovinu ukážu za čtyři roky,“ prohlásil odhodlaně. „Nepokusím se. Budu tam,“ řekl novinářům The Guardian, kteří se ho zeptali, zda se chce o Hry v Pekingu pokusit. Uvidíme.
Loni na podzim zahájil neuvěřitelnou 31. sezonu své kariéry, ve které se mu zatím příliš nedaří a poprvé v kariéře neabsolvuje Turné čtyř můstků. Ale s těmihle Japonci člověk nikdy neví. Za dva roky se necháme překvapit.