Nebývá zvykem, aby se český herec musel na filmovou roli tak moc fyzicky připravovat. Pokud ale hrajete československou běžeckou legendu a našeho historicky nejúspěšnějšího olympionika Emila Zátopka, tak je jasné, že se řádně zapotíte. Herec Václav Neužil o tom ví své a v rozhovoru se rozpovídal o svém dětství v pohybu, fandění hokejovému Chicagu přípravě na roli a smyslu sportu.
Pamatujete si na váš, první pohyb, první setkání se sportem?
„První krok si nepamatuji, zato mé dětství v pohybu velmi dobře. Já pocházím z vesnice Radčice u Plzně a ta žila prostě sportem. Pro mě byl nejlepší den ten, kdy jsem přišel ze školy, hodil tašku do rohu, vzal si tepláky a běžel ven. Vracel jsem se většinou až za setmění. S dětmi jsem dělal všechny možné sporty. Natáhli jsme šňůru přes cestu, křídou nakreslili kurt a hráli tenis. Rozdávali jsme si to v softbalu a baseballu, a to díky jedné americké rodině, která se k nám po revoluci přistěhovala. Jezdilo se na kole, hrál se fotbal, hokej. Volný čas znamenal víceméně sport. Pamatuji si na jednu historku, kdy jsem musel s mámou k doktorovi kvůli lehkému otřesu mozku. On mě kontroloval a říká: Ty jsi chlapečku pěkně šlachovitý, co děláš za sport? A já mu říkám: Tenis, fotbal, hokej, kolo. Doktor byl trochu vyděšený a sjel mámu pohledem, protože si myslel, že to všechno dělám závodně. Ale tak to nebylo. Můj kontakt se sportem je celé moje dětství.„
Vás nelákalo nějaký z těch sportů povýšit na závodní úroveň?
„Dělal jsem pak od deseti let tenis a potom hokejbal v Plzni.”
Proč ne rovnou hokej?
„Přiznám se, že jsem tím taky lehce trpěl, že mě naši na hokej nedali. Měl jsem vždycky hokej strašně rád, ale vždy jsem ho hrál jen na rybníkové úrovni. Miluji ten zvuk nožů, když kloužou po ledě, když se hokejka dotkne puku nebo zvuk brzdění. To mě skoro až vzrušuje (smích). Já nejsem z moc sportovní rodiny, tak máma s tátou cestu mezi “hokejové rodiče” nenašli. Hokejbal mi to ale vynahradil a tak jsem si alespoň mohl hrát na Gretzkého s tenisákem.”
Ještě k té lásce zvuků. Co takové to dunivé praskání ledu na rybníce?
„Jooo, to je přesně ono. To mám moc rád. My jezdíme se ženou bruslit do Rakouska na velká jezera. Jsou tam třeba čtyřkilometrové trasy a to je paráda.”
Tak to vyrazte na kanály do Holandska.
„To máme v plánu.”
Takže, když se vrátím zpět, vrcholově tedy tenis a hokejbal?
„Ano, ono když to úplně v rodině není, tak tam není ani ta podpora. Tatínek mě vedl spíš k filmům, knížkám a hudbě. A v tom jsem nakonec v životě i pokračoval. To ale není stížnost, našim nic nevyčítám. Naopak já měl vždy ve všem velikou svobodu, mohl jsem dělat, cokoliv jsem chtěl.”
Jakým směrem povedete svého nyní dvouletého syna?
„To je strašně těžké, stejně tak, jak být správným rodičem. Mám ambici mu ukázat, co život může nabízet. Jak sport, tak i jiné věci a on si pak vybere. Rozhodně chci, aby vztah k pohybu měl, protože si myslím, že je to v pozdějším věku velký životabudič. Podle mého lidem, kteří mají kladný vztah k pohybu, vydrží elán a chuť do života déle.”
Je vidět, že sport máte rád a máte k němu vztah. Který se vám ale nelíbí?
„Spíš než nelíbí, tak neláká, a to je třeba formule, motoristický sport obecně. I když třeba film Rivalové mě úplně pohltil.”
A co kdyby si zrovna synek takový sport jednou vybral?
„To bych měl asi strach.”
Vaše žena tohle vidí stejně?
„V tomhle máme shodu. Navíc Lenka je z ryze sportovní rodiny. Závodně jezdila na kole, její táta dělal rychlobruslení. Ona je ze Žďáru a tam snad každé malé dítě ovládá veškeré zimní sporty.”
A nejsou sport a sportovci ve společnosti až moc někdy vynášeni do nebes?
„Jsou. Ale co si budeme povídat, je to hlavně kvůli penězům a reklamě, která je na profesionální sport nabalena. Z mého pohledu sport musí dávat energii a radost. O nic jiného v životě přece nejde. A jestli jste si vybrali, že se budete živit sportem, tak přece právě kvůli tomu, ne?! Taky mezi špičkovými sportovci přesně rozeznáte toho, komu tenhle elán z dětství vydržel. Jinými slovy, toho, kdo ví, že sport je jen součástí života a ne…… se z toho. Ti často bývají i ti nejlepší ve svém odvětví. Kromě talentu mají totiž i nadhled, takoví sportovci jsou pro mě nejinspirativnější. Spousta profesionálů má skvělá čísla v tabulkách, ale já je nevnímám jako opravdové šampiony, něco jim schází. A pak jsou tu lidi, jako byl Emil Zátopek nebo Bára Špotáková, a ti podle mého svoje čísla přesahují. Baví mě i David Pastrňák. Ono je strašně důležité s kým se v tom vrcholovém sportu potkáte, kdo vás vede. Já jsem teď kvůli roli Emila Zátopka spolupracoval s trenérem Honzou Pernicou a ten je právě skvělým příkladem inspirativního trenéra, který vás rozvijí i dál a jinak.”
Teď je doba, kdy skoro celý svět běhá. Spousta lidí má najednou pro co žít a mnozí tomu i propadají.
„To je skoro terapeutická záležitost. On běh určitě pomáhá a osvobozuje, ale když se stanete jeho otrokem, tak vás to může ovlivnit i negativně. Řešíte, že jste si nestihnul třeba kvůli práci dát tu svoji obvyklou dávku kilometrů a zhroutí se vám den. To je přece směšné ne? Vím, o čem mluvím, protože v jedné fázi tréninkové přípravy na roli Zátopka jsem se dostal přesně do tohoto bodu. Ale popravdě mi došlo, že o nic nejde, to z vás lepšího člověka nedělá. Ono to bez drilu nejde, ale někdo to má tak nějak přirozeně a někdo je v daleko větší křeči, než když začal běhat. Je to tenký led. Musíte znát sám sebe.”
A jak to měl Emil Zátopek?
„On byl vlastně průkopníkem tvrdého tréninku. Na vše přicházel sám a upravoval podle svého pocitu, nebyl nikdy nikým trénovaný a ani nikoho nikdy netrénoval. Dřel, protože to tak chtěl. Vyrůstal v Kopřivnici jako sedmý z osmi dětí a myslím, že hlad poznal alespoň párkrát každý z nich. Ve čtrnácti letech, kdy dneska děti sedí ve fast foodu na hranolkách, nastupoval do Baťovy školy ve Zlíně. Na otázku ve vstupním psychologickém dotazníku “Co by v životě chtěl?”, prý údajně odpověděl: “Být svým vlastním pánem.”. A to byl později nejspíš jeden z důvodů, proč začal běhat. Emil se teda k běhu dostal náhodou, když ho “naverbovali” na běh Zlínem. Předtím nikdy netrénoval. Ale skončil druhý. A tady si asi uvědomil, že by právě v běhu mohl být svým vlastním pánem a vyběhat si svobodu v tehdejší těžké době. On svou dřinu za snem nikomu nenutil. Dneska je tlak i na hobíky enormní. Musíš mít přece nejlepší boty, novou aplikaci, bez které to nejde…atd. Ten dnešní moderní způsob vám vaši individualitu naopak bere.”
Je jasné, že ta jeho doba byla těžká a asi si jen tak po práci nikdo zaběhat nešel. V té dnešní se na vás sice odevšud hrne spousta reklamy na běhání, na sport, ale zase to spoustu lidí k pohybu nakopne?
„Přesně to je ten svár, který řeším. Určitě je lepší dělat něco než nic, ale pak záleží na inteligenci každého z nás, jak se necháte převálcovat. Já v životě prahnu po rovnováze a vím, že to není lehké.”
Jak by Emil fungoval v téhle době?
„Určitě by se musel nějak přizpůsobit, ale on byl takový mazaný svéráz a samorost, že by navenek tak odlišný pravděpodobně nebyl, ale něčím zásadním naprosto.”
Hraje se herci běhání dobře?
„Mně rozhodně ano.”
Film bude víc o příběhu Emila Zátopka nebo o tom sportu?
„Je to prostě film o něm. Je tam ta doba, ve které žil, je tam hodně běhu a i jeho vztahu s manželkou Danou. Myslím si, že náš film bude o sportu, trpělivosti, pochopení a dozrání.”
Když vám na stole přistála nabídka na tuhle roli, jaká byla vaše reakce?
„To bylo v roce 2014 a vůbec jsem mu nebyl podobný, nebyl jsem vychrtlý, proplešatělý chlapík. Film se posléze odložil a natáčel se nakonec letos. Pro mě i pro film to je jen dobře.”
V Česku asi není moc rolí, kdy by se musel herec na ni až tak moc fyzicky připravovat. Nebál jste se právě té náročnosti?
„To ne. Já se fakt těšil. Je to asi nejhezčí role, jakou jsem zatím dostal.”
Byly během natáčení někdy momenty, kdy jste toho měl fyzicky plné zuby?
„Byly. Běžecké krize jsem měl. V tréninku jsem si také občas musel sáhnout na dno. Zkoušel jsem si vzpomenout na Emilovo: “Když nemůžeš, tak přidej.” Emil taky někde popisoval, jak na to - že má člověk nechat bolest být a ona se sama otupí, je monotónní a to je její slabá stránka. Tam jsem se ale nedostal, mně se ta bolest nikdy neotupila a vždycky jsem trpěl jako prase.” (smích)
Co má Václav Neužil společného s Emilem Zátopkem?
„Myslím, že máme podobnou vnitřní energii, vůli, jsme pozitivní. Naplňovalo ho, když mohl bavit lidi jako mě. Věřil v lidi a v sebe, stejně jako já. Ale určitě ve spoustě jiných věcí jsme naprosto rozdílní.”
Jste v kontaktu ohledně té role s Danou Zátopkovou?
„Ano, ale víc Marta Issová, která ji ve filmu hraje. Ta u ní byla několikrát doma. Dana je u filmu přítomna. Dokonce Martě pochválila hod oštěpem a mně lýtka, protože podle ní jsou dobrá lýtka základem pro roli Emila. Okomentovala je slovy: Tak to by šlo.” (smích)
Musel jste kvůli roli řešit i změnu stravy?
„Rozhodně. Od ledna jsem nejen v režimu tréninku, ale i určité diety. Šel jsem na to selsky a sám, tedy po zátopovsku, nejím sladké a lepek, a tak se necpu buchtama a podobně.”
A nechybí vám to?
„Jak rád bych si namočil focacciu do olivového oleje (smích). Ale zhubnutí bylo nezbytné. Nemohl jsem například při scéně finálového běhu na pět kilometrů na olympiádě v Helsinkách 1952 vypadat mezi ostatními běžci odlišně. Dostal jsem se do stavu, že jsem schopen a ochoten udělat maximum a to je dobrý stav, dává vám energii. Opravdu. V běžeckém komparzu byli profesionální běžci a od těch jsem dostal dokonce pochvalu. To mě opravdu potěšilo a byl to pro mě důkaz, že jsem se do žádoucí formy dostal.”
Jak se vlastně v tom jiném svém těle cítíte?
„No rozhodně nejsem na své váze, Teď jsem o zhruba osm kilogramů lehčí. Na Vánoce to ale trochu srovnám a moc se na to těším.” (smích)
Komentovali vaši herečtí kolegové z Dejvického divadla nějak roli běžce Emila?
„Jasně. Občas mi řeknou Emile. Jak se ten film odložil, tak se už smáli, že jsem ten herec co hubnul na Zátopka a nikdy ho nenatočil.”
Tvrdě se připravujete a pak se natáčení odloží, to asi není nic příjemného, že?
„Byl jsem strašně smutný, ne naštvaný. Ale tohle se u filmu může prostě stát. Je to součást naší práce, to si nesmíte moc brát. Navíc, všechno má svůj čas.”
Jak moc taková role ovlivní člověku život?
„Opravdu hodně. Možná je to víc otázka na moji ženu. (smích) Nejenže prala zpocené věci, ale i se jí před očima manžel proměňoval fyzicky. Tahle role je o totální proměně a to je to, co mě na herectví strašně baví. Jsem vděčný za to, že jsem ji dostal. Myslím, že role Emila Zátopka je jedna z těch mála, která vás obohatí jako člověka a už nikdy poté nebudete stejný jako dřív. Víte, Emil byl pro mě rébus, který jsem chtěl vyřešit. Ze začátku jsem vůbec nevěděl, jak na něj jít a byl to pro mě chlap, který v padesátých letech něco vyhrál. Ušatý běžec, který se usmívá na fotkách. Pořád jsem si kladl otázku, jak ho budu hrát, jak se k němu dostanu, kdo to vlastně je.”
Jak se taková cesta hledá?
„To je právě ono. Musí to být hlavně zábava. To je stejné jako s tím sportem. Musí vás to bavit. Taky jsem se dostával do pocitů zmaru. Ale Emila jsem někde vzadu pořád slyšel, jeho hlas, cítil jsem jeho energii. Ale nechtěl jsem ho vyplašit. Potřeboval jsem být nad tím. V klidu čekat, až se sám vynoří. Žil chvíli jakoby za mnou. Mám doma půjčené dokonce i některé jeho dopisy. Ty mně o něm hodně prozradily, najednou jsem ho slyšel a viděl. A troufám si tvrdit i pochopil. Také jsem byl na různých místech s ním spjatých. Třeba kam ho komunisté po roce 1968 odlifrovali, aby kopal studny a dělal geologické vrty. Navštívil jsem taky jeho rodný dům. Hodně jsem o něm četl, setkával se s různými lidmi atd.”
Při běžeckém tréninku jste se stával také Emilem Zátopkem?
„To ne. Jenom ten jeho styl běhu jsem si párkrát zkusil ale vlastně ne moc často. Já si v sobě objevil ty vlastnosti a přístup k životu, který měl Emil a to jsem spojil i do běhu. To je můj Emil, nikdy to nebude originál Emil Zátopek, protože já té roli propůjčuji tělo, hlas, obličej, sebe. Takže takhle vidím Emila Zátopka já a režisér David Ondříček.”
Bude to trhák?
(dlouhá pauza) „Jo.”
Teď trochu na závěr odbočíme. O vás se ví, že jste velký fanda hip hopu, posloucháte ho i při běhu?
„Přiznám se, že ne. Já při běhu hudbu neposlouchám a mám rád, když slyším svůj dech a okolí.“
Ale hip hop má podle mého zrovna rytmem k běhu celkem blízko. Jak to vidíte?
„To je dobrá otázka. Určitě je hip hop k běhu skvělý. Černoši mají k pohybu, atletice, boxu blízko, takže je to spojená nádoba. Osobně bych si ho spíš pustil na kratší tratě. Ale jsou skladby, ve kterých cítíte beat srdce a to může být na delší tratě parádní.“
Muziku posloucháte nejraději tedy kde?
„Doma a v autě. Nejsem úplně koncertní typ. Mě ruší občas ti lidé kolem, protože jsou třeba na jiné vlně než já. Mám gramofon a ten žhavím skoro každý den. Miluji ten zvuk nožů, když kloužou po ledě, když se hokejka dotkne puku nebo zvuk brzdění. To mě skoro až vzrušuje (smích).
| VÁCLAV NEUŽIL je charismatický český herec. Pro mnoho z nás je jeho role třeba v seriálu Dabing street skoro až kultovní. Hraje v Dejvickém divadle a v současné době dokončuje film o naší běžecké legendě Emilu Zátopkovi, který režíruje David Ondříček. Václav Neužil je mimo jiné velký fanoušek hokeje, především klubu Chicago Blackhawks. Film Zátopek Režisér David Ondříček (Šeptej, Samotáři, Jedna ruka netleská, Ve stínu, Dukla 61) film připravuje od roku 2007, už v roce 2016 měl premiéru jeho televizní dokument Zátopek. První verzi scénáře napsal Ondříček s Janem P. Muchowem, scénář dopracovala Alice Nellis. Hlavní role hrají Václav Neužil a Martha Issová. Film má rozpočet kolem 100 milionů korun. Do kin má snímek jít v létě 2020. Myslím, že role Emila Zátopka je jedna z těch mála, která vás obohatí jako člověka a už nikdy poté nebudete stejný jako dřív. |
