Bláznivý rekordman: O plavání pod ledem a slavné fotce s bruslařem

Jakmile venku teplota stoupne nad jeden stupeň nad nulou, uvidíte ho jenom v kraťasech. „I tohle je součást otužování. Nejde ale jenom o to, ale o celkový přístup k životu,“ tvrdí muž, jenž si libuje v extrémních výkonech, otužoval se i s olympijskou vítězkou, snowboardkrosařkou Evou Samkovou. Tohle povídání ale nebude zdaleka jenom o jeho rekordu. Také o fotografii, která se stala hitem, ovládla dokonce Czech Press Photo. Na ní se po ledu prohání bruslař, pod ním plave právě David Vencl.

Asi jste v poslední době častokrát slyšel, že jste blázen…
„V podstatě jsem se za několik měsíců nesetkal s tím, že by mi někdo řekl, že jsem normální. (smích) To je takový standard. Zaznamenal jsem i to, že se někdo ptá, proč to vlastně dělám.“

Jakou máte univerzální odpověď?
„A proč ne? Někdo maluje obrazy, někdo chodí do hospody. Já se potápím, teď navíc pod ledem… Prostě jsem si chtěl i ten rekord vyzkoušet. Jo, mohl jsem to udělat někde za barákem, aniž by o tom kdokoliv věděl. Bez médií. Ale řekl jsem si, proč z toho neudělat trošku show? Ta mi může pomoct v tom, abych se ještě víc dostal po povědomí lidí. Abych se prostě zviditelnil. Třeba mi to přiblíží můj sen – stát se profesionálem.“

Je pravda, že lidé jsou na podobné kousky chytlaví.
„Věřím, že i sponzoři budou rádi, že se o mně víc ví. Protože pokud v Česku neděláte fotbal nebo hokej, těžko se tím uživíte. Čeští freediveři mají ve světovém měřítku výborné výsledky, ale je těžké přijít z rachoty, pak ještě do bazénu. Takže pokud to někdo z našich podmínek dotáhne až k titulu mistra světa, je to pozoruhodné.“

Největší problém byl s ledem, že? V druhé polovině února přišla velká obleva.
„Pokud jde o počasí, nechtěl jsem si z toho dělat až tak těžkou hlavu, protože nemá cenu se stresovat z toho, co neovlivním. Celkově těch negativních vlivů kolem toho bylo víc. Už jenom to, že jsem se chtěl pokusit o světový rekord v plavání a tři měsíce jsem nebyl v bazénu, je trochu paradox… Kvůli covidu jsme nemohli odcestovat ani do Rakouska, navíc by to bylo hrozně drahé. Takže jsme si museli vystačit s domácími podmínkami.“

Rekord jste zaplaval v zatopeném lomu Vápenka v Lahošti u Teplic. Prý jste několik týdnů museli zalévat led, aby vydržela požadovaná tloušťka třicet centimetrů.
„Byl to požadavek, kterému nikdo nerozuměl. Proč taková extrémní tloušťka, protože v našich podmínkách se takový led obyčejně nevyskytuje. Tak jsme se rozhodli, že si ho vyrobíme. Využili jsme toho, že byly na začátku února velké mrazy a hladinu jsme hlavně po večerech polévali. Aby led nerostl jenom zespoda, ale i seshora. Nakonec se to povedlo.“

Má tloušťka ledu na výkon nějaký vliv?
„To ne. Voda je vždycky stejně studená.“

Hodně jste toho asi musel kvůli rekordu obětovat.
„To jo, ale bavilo mě to. Nedostal jsem se do stavu, že bych to musel dělat. Vždycky jsem si dal realistické cíle. Nabídla se spousta lidí, kteří mi pomohli. Hlavně jsem to musel konzultovat s nejrůznějšími odborníky. Protože potápění pod ledem je disciplína, kterou nikdo nedělá. Takže jsem se obrátil na trenéry freedivingu, pak na lidi, kteří se otužují. V tom mi hodně pomohl Jaroslav Chytil. Všechno jsem si vyslechl a z toho si udělal vlastní cestu.“

Potopil jste se s celou hlavou, bez čepice. To asi není úplně běžné, ne?
„Je pravda, že celý organismus se může adaptovat na chlad, pak už mu nevadí. Ale jediné, co se nedá otužovat, je hlava. Můžete si pomoct tím, že si zvyknete na tu bolest. Připodobnil bych to k tomu, když boxeři mlátí do pytle tak dlouho, že mají klouby umrtvené a necítí bolest.“

I vy hlavu nějak trénujete?
„Ponořuju ji na balkoně do sudu s ledem. Tím pádem vlastně hlavu umrtvuju.“

Když jsme u potápění pod ledem, je třeba zmínit fotku, která vás proslavila. Plavete pod ledem, na němž jezdí bruslař. Snímek vznikl náhodou?
„Jsme freediveři, kteří kdykoliv, když voda zamrzne, běžíme a potápíme se pod led. Nejkrásnější je to v okamžiku, než nasněží, takže led je křišťálově čistý. Je to speciální zážitek. Je to i bezpečnější, protože orientace pod ledem je lepší, můžeme si dávat signály. Jakmile jdete pod led, který je neprůhledný, už jste tam sami a musí se dodržovat více bezpečnostních prvků. Jakmile je vidět, jako na té fotce, chodec jde od díry k díře, já ho pouze následuju, protože ho dobře vidím. Jinak se musíme hlídat a orientovat podle lana.“

Takže fotografie, kterou pořídil Jan Kepič, vznikla náhodou?
„My jsme vůbec netušili, že to po světě udělá takové haló. Pro nás je to přirozená záležitost, vždycky něco takového vyfotíme. Tehdy jsme si říkali, že by bylo fajn nafotit potápěče s bruslařem. Ale to, co se kolem toho strhlo, jsme nečekali.“

Humbuk vám však nevadil, ne?
„Vedle fotografa Jana Kepiče u toho byl Petr Kapoun jako bruslař a já. Vzhledem k tomu, že mám ambice se živit jako lektor otužování a potápění, tak mi ta fotka hodně pomohla. Otevřela mi dveře. Protože lidi nepochybují, když to vidí, že se umím potápět a jsem otužilý. (smích) Jde i o sponzory. Pokud si ověří, že jsem schopný téměř všeho, je pro ně jednodušší se mnou navázat spolupráci. Takže pro mě ten snímek měl největší užitek.“

Pro ty ostatní už tolik ne?
„Ale ano, samozřejmě. Bylo to příjemný. Ale není to zase tak, že bychom z toho nějak dlouho žili. Honza (Kepič) s fotkou posbíral ceny, včetně Czech Press Photo. Ale ani jeden z nás to zase nepovažuje za nějaký zlom v životě.“

Vy se otužování věnujete dlouho, učíte ho i ostatní. Zvlášť v poslední době je to hodně módní trend
„Řekl bych, že je o to zdravý zájem. I když je vidět, že spousta lidí to do toho jde divoce. I proto děláme projekt Czech Iceman. Na webu lidé najdou spoustu užitečných informací.“

Vy pořádáte i kurzy.
„Jsem schopný lidem pomoct k tomu, aby pro ně otužování bylo bezpečné a trvale udržitelné. Právě od toho jsou kurzy. Na druhou stranu spoustu chytrých věcí a tipů pouštím zdarma. Ty kurzy už jsou vyšší level, pokud má někdo zájem o kombinaci s potápěním nebo správným dýcháním. Ale hodně věcí radím zdarma. Nemusí mě každý, kdo mě potká u vody, zaplatit.“

Jaké je tedy vaše nejdůležitější poselství ohledně otužování?
„Aby to lidi dělali pro radost. Snažili se vnímat svoje tělo, protože když se to naučíme, tělo člověku řekne, jak to správně dělat. Mám radost, že se lidé rozhodli v době covidu vzít zodpovědnost za své zdraví do svých rukou. A nespoléhají se jenom na nějaké zázračné tabletky.“

Dělal jsem nedávno reportáž o otužilcích, kteří vesměs začali tím, že rovnou skočili o Vánocích do ledové vody. Bez větší přípravy. Schvalujete tuhle cestu?
„Hodně jsem to řešil s odborníky, existuje několik přístupů. Ten starý je takový, že se pomalu začíná v srpnu sprchováním. Ale i ze svojí praxe vím, protože už mýma rukama prošly stovky lidí, že organismus je připravený jít do ledu teď hned. Tělo to zvládne. Není to nic, co by ho dostalo do stavu boje o přežití. Otázkou ale je, jestli máme připravenou hlavu. Právě tu často musíme chystat tak, že se už od srpna otužujeme. To ale nic nemění na tom, že pokud se někdo rozhodne jít do vody rovnou v zimě, tak pokud půjde s někým, kdo ho tím provede, tak skutečně po základních informacích může po půl hodině zažít příjemnou ledovou koupel, která může trvat minutu nebo dvě. A může to být naprosto bezpečné. Už první ponor lidem pomůže, není potřeba za každou cenu postupovat extra opatrně.“

Takže žádná obecná rada nefunguje.
„Osobně jsem zastáncem toho, že by to člověk měl udělat tak, jak to cítí. Pokud se někdo rozhodne jít hned do vody, ale já mu řeknu, že nesmí, že je potřeba se dva měsíce nejdřív sprchovat, tak už to není ono. Jenže funguje to i obráceně. Pokud se někdo chce nejdřív otužovat doma ve sprše a já mu řeknu, hele, nemusíš, já jsem to taky zvládnul naostro, tak ani to není dobrý. Každý to musí udělat tak, jak to cítí. Hodně to souvisí i s motivací a zážitky.“

Jak to myslíte?
„Jestli hlava dává důraz na to příjemné, nebo nepříjemné. Když vylezu ven, zažívám obojí. Jestli se mi tam bude chtít příště, je to často o tom, jestli si to spojuju s hezkými pocity. Nebo naopak v sobě posiluju ty špatné. Pokud si řeknu: Ty jo, tohle mě bolelo, uklouznul jsem, uplavala mi bota a ten chlapík z druhé díry na mě koukal blbě, tak když přijdu příště, vzpomenu si na to a nechce se mi. Jakmile si po ponoru povím: Ty jo, to byla paráda, tak si z toho vezmu jenom to pozitivní a příště to bude snazší. Dokonce na to používám takový trik.“

Jaký?
„Když vlezu do vody a necítím se nejlíp, nahlas si přitom říkám: Já se těším, já se těším, já se těším… Zabere to půl minuty a já se opravdu začnu těšit. Takže když nic nepomáhá, tohle může být způsob, jak se přeprogramovat.“

A dobře dýchat, že?
„Ano. Právě dýchání pomáhá, abychom se lépe koncentrovali. Třeba je fajn si v duchu pravidelně říkat nádech, výdech… Já si k tomu pouštím vzduch mezi rty. Takže nádechy i výdechy slyším a můžu se na to fixovat. Když se soustředíte vyloženě na to, pomůže vám to. Neřešíte, jestli vás bolí ruka, noha nebo cokoliv jiného. Průběh je jednodušší.“

Míváte i vy po vynoření klepavku?
„Funguje to tak, že jakmile se přestanete klepat po dvou minutách v ledové vodě, zkuste tři minuty a budete se klepat. Je pravda, že moje tělo už je navyknuté, že jsem schopný být ve vodě deset minut, a procesy zahřátí už jsou tak vymakané, že se pak neklepu. Ale když jsem ve vodě patnáct minut, klepavka může být i půl hodiny.“

Je to taková omšelá fráze, ale jako otužilec asi neznáte rýmu, že?
„V podstatě neznám. Když už něco pocítím, průběh nemoci je výrazně zkrácený. Dvě hodiny v noci se vypotím, a už je to v pohodě. Pokud na mě něco leze, nepřestávám s otužováním, akorát délku pobytu ve vodě výrazně zkrátím. Zjistil jsem, že otužování je nejlepší formou regenerace po jakékoliv činnosti. Ať je to fotbal, basket, nebo běhání. Protože regenerace pomocí chladové terapie je velmi intenzivní a efektivní.“

Odmala jste provozoval tolik sportů?
„Ano. Kdysi jsem si řekl, že bych se mohl sportem živit, také proto jsem dělal tělocvikáře. Protože jak už jsem říkal – pokud u nás neděláte fotbal nebo hokej, vlastně se sportem zabezpečit nelze. Vždycky jsem měl blízký vztah k míčovým sportům, jako doplněk jsem dělal běhání, plavání, lezl jsem po horách. Sport mám v krvi.“

Jak dlouho jste dělal tělocvikáře?
„Patnáct let jsem učil. Potom jsem šel na rodičovskou dovolenou, staral jsem se o svoji Natálku. Během toho jsem měl malinko volněji, takže jsem se mohl víc věnovat závodnímu freedivingu. Ovšem jako učitel není snadné si vzít volno a vyrazit na soustředění nebo na mistrovství světa. Takže když jsem se chtěl vrátit do školy, bylo mi řečeno, že tenhle režim není možný a je lepší se nevracet… Ale neměl jsem s tím problém. Řekl jsem si, že budu učit lidi potápět a otužovat se, a tím si vydělám na závodní kariéru.“

Co vám dala učitelská zkušenost?
„Dokážu se vžít do pocitů lidí. A vím, že není úplně důležité chtít po dětech při tělesné výchově výkony. Spíš je motivovat k tomu, aby je jakýkoliv pohyb bavil. Na svých kurzech potkávám hodně lidí, pro které byl tělocvik utrpením. Bylo pro ně za trest, že museli něco běžet na čas nebo někam doskočit. Výkonnostní tělocvik, tedy honba za známkami, podle mě není správná cesta. Vždycky jsem se snažil vystupovat jako motivátor, nejlepší je osobní příklad. Nikdy jsem tedy po dětech nebo po dospělých při kurzech nevyžadoval nic, co jsem sám neudělal. Potápění i otužování je pro mnohé spíš mentální výzva. Nechtějí to dělat na výkon, ale pro radost. Musejí při tom překonat svoje nepříjemné pocity, navíc intenzivně pracovat s hlavou. A být velmi vnímaví ke svému tělu.“

Daří se vám skloubit závodní činnost s lektorskou tak, abyste se uživil?
„Mám nějakou podporu od svazu potápěčů, což je ale hlavně materiální pomoc nebo to, že mám trenéra. Pokud dosahuju odpovídajících výsledků, proplatí mi závody, popřípadě soustředění. Ale to nejsou peníze na živobytí, k tomu potřebuju lektorskou činnost.“

Co jako propagátor sportu a bývalý tělocvikář říkáte na to, že děti už rok nemají šanci organizovaně sportovat?
„To je velmi komplikovaná otázka. Rodiče házejí zodpovědnost na školy, ty na trenéry a ti zase zpátky na rodiče. Nebo školy viní vládu, že něco nemůžou. Ale podle mě všechno vychází právě od rodičů. Řeknu osobní příklad. Když jsem učil na druhém stupni, byl jsem překvapený, že děti v sedmé osmé třídě neumí běhat, neudělají kotrmelec. Myslel jsem si, že za to mohou učitelky na prvním stupni. Tak jsem si vyžádal jejich hodiny, abych se o tom mohl přesvědčit, ale tam jsem uviděl, že děti chodí už nepřipravené z mateřských škol. Hlavní problém je v tom, že rodiče nevezmou děti do parku, aby se proběhly. Když se rozběhnou, okřiknou je: Hlavně neběhej, abys neupadl!“

Jsme zpátky u osobního příkladu. Sportující rodiče jsou základem…
„Je důležité, aby děti brali ven. Budu teď mluvit jako starej fotr, ale je pravda, že to, co my jsme v mládí naběhali do pěti let, teď děti reálně naběhají v deseti… Moje dcera, které jsou teď čtyři, uměla ve dvou a půl letech uplavat deset metrů. Protože mě u toho viděla, navíc měla pocit bezpečí. Ale to jsme trochu odbočili…“

Téma je to však zajímavé a důležité.
„Tahle složitá covidová doba je možná dobrá v tom, že když děti nemohou chodit po nákupních centrech, rodiče je snad vytáhnou ven. U nás nahoře na Cínovci, kde bydlím, je Dlouhý rybník, kam se chodíme otužovat. Během Silvestra tam bruslilo 300 lidí. Za normálních okolností se tam za celou zimu otočí deset bruslařů. Teď tam bylo dvanáct hokejových hřišť, chodili malí i velcí. Což je super. Bylo by super, kdyby tohle vydrželo.“

Když se vrátíme k vašemu životnímu přístupu, otužování je jenom jedna z jeho součástí, že? Důležité jsou i duchovní věci…
„Ano. Otužilci musejí více vnímat svoje tělo. Je zajímavé sledovat, jak se dá pracovat s vlastními limity, protože možnosti lidského organismu jsou mnohem větší, než si myslíme. To souvisí i s tím, že vznikají rekordy. Jde o to, kam si pustíme hlavu. Znám to i na sobě.“

Jak to myslíte?
„Uplavat pod ledem osmdesát metrů není nic strašného. Připravoval jsem se na to čtyři měsíce, ale kdybych hned na začátku věděl, že padesát potápěčů přede mnou zaplavalo sto metrů, tak bych okamžitě hned řekl, že na první pokus zvládnu devadesát. Pak mnohem víc. Hlava je to, co řídí naše tělo. Není to naopak.“