Dobře věděla, do čeho jde. Po loňské první zkušenosti s extrémním závodem ultramaraton Isoma 1000 Miles už ji opravdu jen těžko mohlo něco překvapit. Proto se také česká bikerka Katarína Ludvíková, patronka aplikace Superlife a členka Kilpi Teamu, na šestý ročník tohoto extrémního vytrvalostního závodu dokázala lépe připravit. Povedlo se! Jako jedna z mála účastnic celý závod úspěšně dokončila. „Předcházející zkušenost byla na druhý pokus k nezaplacení,“ pochvalovala si česká bikerka.
Jaký byl pro vás letošní ročník závodu ISOMA 1000 MILES?
Letos jsem neměla takové obavy jako minulý rok a taky jsem měla míň starostí s pořizováním vybavení. Úplnou prioritou nebylo vítězství, ale jediný férový souboj, který má doopravdy smysl, a to se sebou samou. Chtěla jsem překonat svůj čas z minulého roku a užít si atmosféru, protože akce tohoto typu nejsou o závodění, ale o přátelství, přírodě, o tom, že si člověk sáhne někde hluboko, až téměř na dno. Zapomene na všechny a všechno kolem a soustředí se jenom na svoji vlastní soukromou bitvu.
Lišila se nějak vaše letošní příprava?
V rámci svých možností jsem se snažila natočit co nejvíc kilometrů na kole, takže taková každoroční klasika. Ono je těžko něco vymýšlet při práci, domácích povinnostech a dětech. Ale když se chce, tak se vždy nějaký čas najde. Na podzim jsem si taky zkusila nějaké běžecké ultramaratony a závod na 24 hodin.
Jak vám během celého zápolení vaše kolo a fungovala výbava?
Kolo fungovalo bezvadně díky šikovným rukám mého úžasného mechanika a manžela v jedné osobě. A co se týče ostatního vybavení a oblečení, největší dík si zaslouží firma KILPI, která mě už druhým rokem neuvěřitelným způsobem podporuje a opět mě vybavila perfektním cyklistickým oblečením. A taky nesmím zapomenout na prstýnek pro štěstí, který nosím už několik let na každý závod.
Vzpomenete si, kdy byla vaše nejhorší chvíle v závodě?
Těžkých chvil bylo během závodu nepočítaně, ale bezpochyby nejtěžší byla při jednom výstupu, kde mi při špatném došlapu vystřelila bolest z nateklého kotníku do celého lýtka. Brečela jsem bolestí a bezmocí a už jsem smolila SMS, že je všechno v háji a já závod nedokončím. Ale jak jsem tam seděla a myslela na všechny ty lidi, co mi fandí, tak se mi to vzdávat nějak nechtělo.
Kde jste se během závodu nejlépe, a kde naopak nejhůře, vyspala?
Vyspala? První noc po propršeném odpoledne kousek před Božím Darem v turistickém přístřešku byla taková zima, že jsem nespala vůbec a nejhorší byly ty mokré věci, které jsem ve 4 hodiny ráno na sebe natahovala. Ale nádherný východ sluníčka pod Klínovcem mi všechno vynahradil. Ale podívejme se na to i obráceně. Od půlky závodu už spolehlivě fungovala únava a já jsem usínala úplně všude. Občas i za jízdy na kole. Takže kdekoliv jsem si lehla a hlava se dotkla země, tak jsem spala tím nejlepším a nejtvrdším spánkem. Jestli má někdo problémy s nespavostí, vřele doporučuji zajet si nějaký extrémní nonstop závod.
Přálo vám počasí během celého závodu?
Počasí jsme si užili báječně a nikdy jsem se nenudila. Jednou propršel celý den, jindy vylezly teploty přes 30, v noci klesly pro změnu jenom kousek nad nulu, ale nejvíc nás potrápily silné bouřky na Slovensku, které mě v noci vyplavily ze spacáku, rozbahnily louky na východě tak, že kolo pod nánosem blata vážilo asi 30 kg a kola se vůbec netočila. Voda v brodech asi 100 km před cílem stoupla o 40 cm a sahala mi po pás. Naštěstí jsem tam byla s jinýma mílařema a ve třech jsme ta kola na druhou stranu nějak přetahali.
Máte ještě nějaká zajímavosti, ke kterým jsme se nedostali?
Celý ten závod je sám o sobě jedna velká zajímavost. Ale aby člověk pochopil, jak úžasně chutná po ránu obyčejný rohlík a kafe, jak krásný může být východ slunce, jak se stává špinavý spacák tou nejúžasnější věcí na světě po 17 hodinách na kole, jak běžné věci nabírají hlubší smysl a věci zbytečné mizí, jak blízko si můžou být lidi, který se nikdy předtím nepotkali, tak by si to měl aspoň jednou v životě zkusit!
