Dvě zlata z ME ve Spartan Race vs. nezájem médií. Mrzí mě to, říká Kocumová
Rozhovor se Zuzanou Kocumovou vznikal v letadle během jejího přeletu ze Španělska do amerického Oaklandu. Na třetí pokus, předchozí snahy rozbombardoval nabitý program a úspěchy posledních dnů. O minulém víkendu se bývalá reprezentantka v běhu na lyžích a účastnice Olympijských her stala v Andoře mistryní Evropy ve Spartan Race, a to jak v individuálním, tak týmovém závodu. Pecka úspěch, mobil ji drnčel gratulacemi, v periodikách tištěného i online typu ani řádka. Daň za malý okrajový sport… Tedy aspoň u nás, v České republice, v USA, kde poběží příští víkend mistrovství světa, je to naprosto jinak.
"Novináři u nás náš sport často berou jako ústřelek pár namakaných běžců a jediná asociace je Spartan = bahno," vypráví s lítostí v hlase 38letá Kocumová, kterou za oceánem čeká MS ve Spartan Race, kde bude útočit na třetí triumf v řadě. „Tam to okrajový sport už dávno není.“
Sluší se pogratulovat, dva tituly z ME ve Spartan Race jsou famózním úspěchem. Jakého zlata si ceníte více, individuálního či týmového?
"Z obou mám velkou radost, z týmového navíc i kvůli ostatním členům štafety. Ale kdybych musela vybrat, tak přeci jen výš postavím zlato individuální."
Proč?
"Bylo více vydřené, nechala jsem tam nesrovnatelně více sil, fyzických i psychických. V týmech úsek trval kolem dvaceti minut, což oproti téměř třem hodinám v sobotu byla jen krátká bolavá chvilka."
Kdy vám bylo na trati individuálního závodu nejhůře?
"Chytla jsem slušnou krizi po dvou hodinách závodu – začátečnická chybička se vloudila - nějak jsem podcenila občerstvování, dlouho si nevzala gel a navíc při snaze napít se na oficiálních občerstvovacích místech člověk vždy zjistil, že voda je spíš ledová tříšť, než tekutina. A té do staženého žaludku při závodu opravdu moc nedostanete."
A další obtíže?
"Další záludnost překážkových závodů je v tom, že chyba na jedné překážce vás může velmi snadno stát náskok, který v běhu budujete mnoho kilometrů. Takže ani náskok pěti minut kousek před cílem nemusí být jistotou na vítězství, a to i pokud vás čekají třeba jen dvě překážky, kde za nezdolání jedné dostanete penalizaci třicet angličáků.“
Na vašich facebookových fotkách z Andory jsem viděl, že se závodilo na sněhové pokrývce. Ve svých statusech jste na to nežehrala, naopak se z toho radovala. Bylo to skutečně tak?
"Já mám sníh hrozně ráda – ať pod lyžemi, nebo když křupe pod nohama při běhu. Přivádí mě do stavu tak trochu nepochopitelné euforie. Takže sice mě mrzelo, že tím vypadla velká část vodních překážek, které by v průzračných vodách Pyrenejí byly za odměnu, ale na druhou stranu jsem tušila, že by to pro mě mohla být výhoda."
Potvrdilo se vám to?
"Nedá se říct, že by se mi šlo nějak výrazně v pohodě, přeci jen ve výšce přes 2100 metrů nad mořem každý pohyb bolí ještě kapku víc, než v našich končinách. Ale tuším, že mi sníh, i díky výborným botám, zdaleka neztížil závod tak, jako ostatním. A navíc – ta zasněžená panoramata při závodě (i po něm) byla něco úžasného."
Spartan Race jen jako závod v bahně
K jinému tématu. Nemrzí váš, že tak vašemu úspěchu se česká média ve větší míře nevěnují? Že Spartan Race je pro novináře hodně "okrajové" téma?
"To víte, že mrzí. Nejen kvůli mně, ale i Tomášovi Satinskému, který zaběhl svůj životní závod a skončil na třetím místě mezi muži, i kvůli celé štafetě, která podala fakt výborný výkon – a nikde ani zmínka. Přitom Spartan Race je co do počtu účastníků a rychlosti rozvoje jeden z nejprogresivnějších sportů s ambicemi sportu olympijského. Věřím, že si časem vybuduje svou pozici i mezi novináři, kteří ho, neoprávněně, často berou jako nějaký ústřelek pár namakaných běžců a jediná asociace je – Spartan = bahno. Tak to ale dávno není."
Vidíte světlo na konci tunelu?
„No, o moc víc my, jako závodníci, dělat nemůžeme - jedině by ještě přišel titul i z mistrovství světa v mužské kategorii. Ale příčinu vidím jinde. Jednak je to relativně mladý sport a tím, že v počátcích bylo nejatraktivnější hlavně zveřejňování fotek špinavých závodníků v bahně, tak se tyto závody zařadily v povědomí novinářů mezi spíš volnočasovou aktivitu pro zvláštní skupinku lidí. I když ta skupina jen v Česku čítá kolem 100 000 lidí. Takže teď je třeba ukazovat, že případné bláto je opravdu jen procento z toho, o co při závodu jde. Na MS zřejmě ani nebude.“
Není chyba i na straně pořadatelů či samotných závodníků?
„Ano, část odpovědnosti určitě leží i na pořadatelích - mají své komunikační kanály s příznivci, ale ty se zkrátka míjejí s tradičními komunikační kanály, kterými by se tyto informace dostávali k novinářům a do televize. Sama to zkouším někam posunout - ale záleží, jaká bude odezva. A navíc - propagovat výsledky, a tím i sebe samu, mi přijde zvláštní. Takže v tom cítím, že mám dost velkou bariéru.“
Jaké jsou vaše další plány?
„V úterý jsme přeletěli z Barcelony rovnou do USA, kde se na konci září koná u jezera Lake Tahoe mistrovství světa ve Spartan Race. Je to opět v nadmořské výšce mezi 2000 – 2500 metrů nad mořem, takže pokud člověk nechce udělat za oceánem ostudu, je potřeba se aklimatizovat na jiné prostředí, časové pásmu a samozřejmě výšku."
Co vás za oceánem přesně čeká?
"I zde se jde individuální závod s délkou minimálně 20 kilometrů a 35 překážkami, a také nově týmový závod. Letíme společně s Tomášem Satinským a Tomášem Tvrdíkem, což by měli být i moji týmoví kolegové pro závod, a věřím, že nebudeme úplně bez šancí na medaili. Pak se na pár dnů otočím doma a druhý víkend v říjnu ještě na otočku poletím do Kanady do Blue Mountains, kde se koná mistrovství světa v OCR, neboli překážkových bězích obecně. Pokud vydrží zdraví, tak zde bych chtěla zvládnout všechny tři závody – sprint (S km), klasickou trať (15 km) a závod týmů. No a pak už se budu těšit na bílou nadílku i v Českých horách.“
