Oba znají pocit být mistrem světa. Lukáš Helešic (23) ho zakusil před pěti lety, kdy s Miroslavem Jechem vyhráli dvojku bez kormidelníka na juniorském světovém šampionátu v Hamburku. Jakub Podrazil (27) loni v americké Alexandrii ovládl historicky první mistrovství světa ve veslování na trenažéru. Poslední roky spolu válčí na „dospělé“ dvojce bez kormidelníka, trénují ve skupině se skifařem Ondřejem Synkem a snaží se ho prohánět. „Já jsem prestižák, s Ondrou si nedáme nic zadarmo,“ připouští Podrazil, čerstvý otec dcery Alice. Helešic se snaží parťáka hlídat, aby to s tréninkem nepřeháněl, a vysvětluje, jak veslaři řeší puchýře a mozoly na rukou. „Ruka je jako struhadlo, není snadné někoho pohladit,“ zmiňuje hlavní problém. O víkendu oba čeká start na mistrovství Evropy ve švýcarském Lucernu.
Jakub Podrazil a Lukáš Helešic už spolu na dvojce bez kormidelníka dosáhli na sedmé místo na olympiádě v Riu de Janeiro, loni spolu ovládli celkové hodnocení Světového poháru. Ambiciózní posádku čerstvých vítězů seriálu pak na mistrovství světa v Plovdivu zaskočil záhadný Podrazilův kolaps. Ukázalo se, že šlo o důsledek přetrénování z vysokohorské přípravy v italském Livignu.
„No jo, trochu jsme se tam honili se Sýňou (Ondřej Synek, pozn. red.) na kolech, do toho jsem dostal kašel a pak mě to v Bulharsku (na MS) strašně semlelo,“ připouští Podrazil, který se s Helešicem připravuje v pražské Dukle ve skupině kouče Milana Dolečka spolu s pětinásobným světovým šampionem na skifu Ondřejem Synkem.
Podrazil: Otcovství jsem se bál
„Přepískli jsme to, Ondra je starej matador, ten se z toho vyhrabal, zato mě to sebralo. Letos jsem si řekl, že budu víc odpočívat, jenže – moc to nejde. Já jsem prestižák. Trénink co trénink se snažím Ondru předjet. Na trenažéru, na kole… aby to jako neměl zadarmo. Je to mezi náma dost vyhecovaný,“ přiznává Podrazil.
Helešic se teď snaží svého parťáka hlídat. „Ale on to neví,“ chechtá se háček posádky, ale vzápětí zvážní. „Musíme to ohlídat, aby se zase něco nepokazilo,“ připomíná loňské mistrovství světa, kde jim unikl postup do finále. To už by letos zažít nechtěli. Ani na víkendovém evropském šampionátu ve Švýcarsku, ani na mistrovství světa v rakouském Linci.
Podrazil se však podle Helešice poslední dobou změnil. Může za to hlavně radostná rodinná událost, na jaře „dohnal“ Synka i mimo vodu. Stejně jako jeho velký vzor se stal otcem dcery, kterou také pojmenoval Alice. „Přijde mi, že je teď Kuba mnohem uvolněnější, zvládá to, myslím, dobře,“ oceňuje Helešic.
„Trochu jsem se otcovství bál,“ uznává Podrazil. „Všichni vyhrožovali: Nevyspíš se! Prý: Pořídit si dítě! To končíš s profi kariérou, to není nic pro sportovce… Ale je to skvělý! Jsem úplně nadšenej, fakt mě to baví. Malá spí přes noc šest hodin, to je ideální. Je super vyhrát nějaké závody, ale mít dítě, to je radost úplně nesrovnatelná. Jsem spokojenej táta! Jediný problém je v tom, že teď musím furt hlídat psy, aby přítelkyně neměla na starosti dítě i je,“ směje se starší z posádky.
Helešic: Ruce pálí, štípe to
Dvojice černých čtyřnohých kamarádek, Oliva a Black Swan, tak doprovází posádku skoro všude, jezdí i na soustředění. Čekávají spořádaně na pokoji, než páníček odtrénuje a vezme je na procházku. Účastnily se i tiskové konference finále projektu Česko vesluje, soutěže školních týmů ve veslování na trenažéru, jehož jsou Podrazil s Helešicem patrony. Mladí veslaři fandili exhibičnímu klání obou reprezentantů a zajímali se i o to, jak bolí veslařské puchýře a mozoly. „Je to nepříjemný hlavně na jaře, když se vrátíte z trenažéru na vodu a chytnete veslo. Je to čerstvý, ruce pálí, štípe to,“ připouští Lukáš Helešic. Je to ale jen týdenní až dvoutýdenní záležitost. „Natře se to krémem, trošku se ostříhá přebytečná kůže a je to. Jsme takoví dělníci, prostě lopaty,“ směje se třiadvacetiletý veslař. „Akorát to není dobrý, když chce člověk někoho pohladit, ruka je jako struhadlo,“ líčí.
Ani jako malý kluk prý nebral puchýře jako velkou újmu. „Jako děti jsme za to ještě tolik netahali,“ směje se. „Neměli jsme takovou sílu jako teď. I když to samozřejmě taky pálilo, tolik jsme to neřešili. Já měl doma v Břeclavi skvělý dětství. Veslovalo se, pak se šlo běhat, na fotbal, sekala se tráva, dělaly se táboráky…“ vzpomíná nadšeně. „Celé to bylo o kamarádství, to teď trochu vyprchává. Za mě telefony tolik nejely, sociální sítě teprve začínaly. Scházeli jsme se spíš u míče a na kole.“
