PŘÍMO Z TOKIA | Olympijský rok začal a olympijské město si zatím žije svým životem. Přímo uprostřed největší světové megapole ale za branami z kilometrů plotů finišují přípravy. Až přijedou sportovci na olympiádu do Tokia, najdou základy olympijského města z roku 1964 často v nových kulisách. Zlatá hala gymnastky Věry Čáslavské ale stojí dál.
Metropolitan Gymnasium? Strážník v modré uniformě a žluté reflexní vestě nasadí výraz ohromujícího překvapení, obrátí oči a vyrazí: „He?“
Nevadí, protože za přechodem svítí do dálky tabulka s nápisem ulice - Tokyo Met. Gymnasium. To už vypadá nadějně. Stačí ještě ujít pár metrů kolem západní zdi Nového olympijského stadionu a nahoře přes ulici se už hala rýsuje. Teď jenom přejít přes přechod, vystoupat po trošku zanedbaném schodišti, které je tak dobře ukryté, že ve městě, kde se na ulici nesmí kouřit, uchovává pár cigaretových nedopalků. Přímo před halou upravuje půdu skupinka dělníků pomocí žlutého a modrého bagru.
Zadní vchod do haly ale nikdo nehlídá. Ještě pár schodů, vrata do arény jsou otevřená… Je v ní šero, ale okny dovnitř prosvítá dost světla, aby byl vidět strop, který trochu připomíná velrybí břicho zevnitř, a zachovalé tribuny kolem velkého otevřeného prostoru pod nimi. Jsou tu i stožáry na vlajky. A je tu úplné ticho. Možná o něco méně napjaté než tehdy před 56 lety.
Věra Čáslavská už měla za sebou zlato z víceboje a na finále na bradlech se všichni těšili. Průměrná sestava by stačila k vítězství. Ale Čáslavská chtěla svému japonskému publiku předvést bonbonek, prvek s názvem Ultra C. Odborně dvojný obrat z visu do visu. Pro laiky: Čáslavská se odrazila od horní žerdi bradel, vysoko ve vzduchu se otočila kolem osy a znovu se prsty zachytila nářadí.
„Když jsem začala cvičit, bylo ticho, hala plná nedočkavých diváků, neslyšel byste spadnout vlas,“ líčila Čáslavská před lety pro Sport. „A v okamžiku, kdy jsem se soustředila na odraz, jedna členka našeho družstva v dobré víře do toho hrobového ticha zakřičela: Musíš! Místo na svůj impuls jsem zareagovala na ten výkřik a všechno špatně, utrhla jsem se z vyšší žerdě a skončila dole pod bradly, na žíněnce.“
Byl to karambol, který stál Čáslavskou olympijské zlato. V takové chvíli gymnastky většinou končí, ona ale k ohromení diváků naskočila na bradla znovu.
„Já měla v hlavě to svoje, „jejich“, Ultra C. Vyskočila jsem na bradla a vyšila takovou sestavu jako nikdy. Byl to takový dar Japoncům,“ vyprávěla.
Japonce Ryuzo Otsuku její čin tak dojal, že jí ještě během Her do Tokia za bojovnost přivezl rodinnou památku, samurajský meč ze sedmnáctého století.
Čáslavská, která tehdy získala zlata ve víceboji, na kladině a na přeskoku, se olympijského návratu do Tokia už nedočkala, zemřela před třemi a půl lety. V roce 2013 ale nadšeně přivítala rozhodnutí MOV udělit Hry pro rok 2020 znovu Tokiu.
„Pro Japonce je to povzbuzující. V roce 1964 pořádali olympiádu po válce. Chtěli si dokázat, že jsou pracovití a umí, že patří do kulturního světa. Teď se zase prali s cunami a s Fukušimou. Jedna tragédie za druhou. Mají motivaci. Chtějí si dokázat, že přesto, že je postihla nepřízeň osudu, udělají zase krásné, precizní hry,“ říkala tehdy.
Zpožděná chlouba
První olympiáda přetvořila Tokio v moderní město, v němž vyrostly stovky kilometrů nových silnic a vystavěly se luxusní hotely. Tentokrát ale nadšení Japonců nebylo tak euforické, aby si nehlídali rozpočet. Organizační výbor použije sportoviště z Her 1964. Mimo jiné právě Metropolitan Gymnasium, který při dostavbě koncem padesátých let vzbudil pozornost svou střechou připomínající létající talíř. Jen se tady místo gymnastiky bude hrát stolní tenis. V Yoyogi National Gymnasiu, kde se tenkrát závodilo v plavání, bude letos házenkářský turnaj. Počítá se taky s Nippon Budókanem, posvátným místem juda.
„Přemýšleli jsme, proč jich nevyužili víc. Byl tam veslařský kanál, ale už nevyhovoval současným parametrům. Od roku 64 je to už nějaký pátek,“ hodnotil šéf české olympijské mise Martin Doktor při loňské návštěvě Tokia.
Starý Národní stadion byl před čtyřmi lety zbourán a na jeho místě vyrostl nový. Původně se tak mělo stát podle návrhu věhlasné architektky Zahy Hadidové. Velkorysý návrh, který však pole kritiků připomínal nejvíc obří želvu, zatrhl japonský premiér Šinzó Abe. Nový stadion i tak bude stát v přepočtu kolem šedesáti miliard korun.
I kvůli sporům o rozpočet se výstavba nového stadionu zdržela, a proto s ním nemohli počítat organizátoři loňského světového šampionátu v ragby. Stadion byl dokončen v listopadu. Ještě během léta a začátkem podzimu ale bylo možné stadion jenom okouknout zvenku přes plot, který hlídal staveniště.
„Docela rád bych viděl olympijský stadion i zevnitř,“ povzdechl si šéf české olympijské mise Martin Doktor při inspekci Tokia. „Krásný je kanál na vodní slalom, je to areál vybudovaný na zelené louce a bude k využití nejen pro olympijské hry, ale i do budoucna, v zábavním parku. Plavecký bazén bude údajně nádherný, excelentní…“
Když se ještě stavělo, v okolí Nového národního stadionu byl čilý ruch i hluk, který hlídaly měřáky na plotech ohraničující stavbu. Hodnoty decibelů lehce přesahovaly 70 decibelů, což je méně než svede městská doprava.
Důraz na bezpečnost práce je jeden z hlavních rozdílů proti Hrám z minulého století. Při jejich přípravách tehdy zahynulo přes 100 lidí. Ačkoli jeden dělník zemřel v Tokiu i během veder minulého léta. Ve stejném období kolabovali v Tokiu veslaři při juniorském světovém šampionátu. Ukázalo se, že rozstřikovače ledové mlhy nestačily a federace pro olympiádu požaduje pro sportovce ochlazovací místnost. Sportovci vědí, co je čeká…
„Teplo je slabé slovo, spíš vedro… A na druhou stranu zima, to asi bude největší problém všech
výprav,“ říká Doktor. „Budeme se potýkat s přechody z obrovského vedra a vlhka. Když člověk vyjde ven, je hned zpocený. A za dvě minuty vleze do autobusu, který je vymražený, oni to klimatizují úplně extrémně.“
Co obě olympiády spojuje, jsou technologie. V roce 1964 byly na olympiádě poprvé použity počítače. Měřící zařízení poprvé umožňovaly zachytit čas v setinách sekundy. A poprvé bylo možné přenášet živé televizní vysílání. Tehdejším Hrám se přezdívalo „sci-fi“ olympiáda.
Letos budou zase v Tokiu roboti, kteří budou lidem ukazovat cestu na toalety, nebo dokonce obsluhovat diváky na vozíčku. Po městě mají také jezdit auta bez řidičů. Prostě jedenadvacáté století, jak by si ho možná olympionici v šedesátých letech představovali.
Vesnice na nábřeží
Olympijská vesnice je u vody. Na nábřeží Harumi už jsou věžáky na první pohled hotové. Během olympiády v nich budou bydlet sportovci, až Hry skončí, nastěhují se do nich běžní nájemníci. A v Tokiu doufají, že tak vznikne různorodá, živá čtvrť.
Český tým už má ve vesnici vybraný svůj dům. Bude z něj výhled přímo na nábřeží, po kterém pochodují stovky racků.
„Vesnice nebude nijak složitá z hlediska místní dopravy. Do všech míst, která potřebujeme, bude relativně blízko, což je důležité, do jídelny, na transport mall, jsme blízko hlavnímu vchodu…“ popisuje Doktor.
Lístky jako zlato
Na olympijskou atmosféru je tu zatím čas. Odkazy na Hry jsou ve městě přítomné spíš decentně. Jen olympijské kruhy u sídla Japonského olympijského výboru, které stojí přes ulici proti Novému národnímu stadionu, jsou pro turisty už teď jasným cílem. Pět kruhů a na pozadí stadion, lepší předolympijskou fotku neuděláte.
Mezi lidmi to už ale vře. První vstupenková loterie začala v květnu a o lístky se na internetu strhla rvačka. Žádalo o ně 5,12 milionu japonských rezidentů. Aspoň jednou vstupenkou spokojeno jich ale bylo jen 960 000. Pořadatelé proto vypsali druhé kolo loterie, do něhož se o víc než milion vstupenek přihlásilo 7,5 milionu žadatelů.
„Mám strach, že lístky neseženu,“ říká český judista Radek Hecl, který v Japonsku už deset žije. „Loterie? Já jsem si žádost dal, ale nic mi nevyšlo, ani na další sporty. Je to tady docela hype. Co mám kamarády, fakt se povedlo vyhrát lístky jen jednomu. A to nevyhrajete lístek, to vyhrajete, že si ho můžete koupit. Je o to pranice. Tady to je zapikané, přes kamaráda v Čechách ještě zkouším, snad budu mít štěstí tam.“
