V Česku byste nyní zřejmě jen těžko hledali zástupy zpěvaček, co dokázaly prorazit s metalem. Jednou z úspěšných výjimek je Viktorie Surmová (25). Česká muzikantka s ukrajinskými kořeny si hudební cestu sama dláždila odmalička. Ačkoli se vzdělávala v klasickém zpěvu, na plné čáře zvítězila energická muzika. S vlastní kapelou Surma dokonce podepsala smlouvu s americkým vydavatelstvím, pod kterým začínala například slavná Metallica.
Hudbu bere jako obrovskou vášeň, není ale jediná. V profesním i běžném životě se Viktorie Surmová nedokáže obejít bez pohybu. Zdravému životnímu stylu přikládá velkou váhu, což je ostatně vidět. Když zrovna nekoncertuje, můžete pražskou rodačku zastihnout v posilovně či venku při běhání. „Necítím se úplně v pořádku, když se nehýbu,“ přiznala v rozhovoru z nedělních křížovek deníku Sport. A ačkoli se sportem neživí, velice obdivuje výkony profesionálů, z nichž čerpá inspiraci pro vystoupení.
Navštěvujete často fitcentrum?
„Momentálně méně než bych chtěla, kvůli práci. Snažím se chodit aspoň dvakrát třikrát do týdne.“
Je tedy pro vás cvičení, pohyb a celkově zdravý životní styl důležitou součástí běžného života?
„Určitě. Pro mě jako pro zpěvačku je to hrozně důležitý, vlastně celkově pro všechny zpěváky. Musíme, nebo měli bychom mít aspoň trochu dobrou kondičku. Nechci se pouštět do detailů, ale zkrátka potřebujeme mít vytrénovaný dech, tudíž kardio je určitě potřeba. Další věcí je fakt, že se při metalu na pódiu opravdu hýbeme. Je tedy nezbytné trochu běhat a fyzičku si držet.“
Předpokládám, že ve vašem případě je udržování formy důležité i pro vizáž.
„To je samozřejmě další věc. Na druhou stranu v dnešní době ne všichni na vizáž koukají. Řekla bych, že je v pořádku vypadat tak, jak se člověk cítí nejlépe.“
Věnujete se ještě nějakému sportu vedle cvičení v posilovně?
„Aktivně pouze posiluji a běhám. Jinak se momentálně do ničeho jiného nepouštím.“
Pokud se nepletu, nějaký čas jste byla aktivní v atletice, je to tak?
„Ano, na škole, pokud se to dá počítat. (usmívá se) Lehce jsem se jí věnovala, ovšem nebyla jsem žádný profík.“
Sport na vrcholové úrovni vás nikdy nelákal?
„To ne, ale jinak jsem velice soutěživý typ. Když jsem během školy dělala atletiku, respektive cokoliv jiného, vždycky jsem chtěla být jedna z těch nejlepších. Říkala jsem si, kéž bych to dělala profesionálně a všem ukázala, jak to umím lépe. (směje se) Tehdy mě to tedy docela lákalo. Jinak musím říct, že jsem dost hyperaktivní člověk. Pokud bych se věnovala vrcholovému sportu, určitě by mi nevadilo to zužitkovat. Na druhou stranu člověk nemůže být donekonečna rozčtvrcen v tom, co dělá. Vybrala jsem si hudbu a do ní dávám úplně maximum.“
Pohyb v běžném životě považujete za velmi důležitý. Má podobnou váhu jako hudba?
„Pro mě je asi hned na druhém místě po hudbě. Znám se, jakmile se dlouho nehýbu z jakéhokoliv důvodu, jsem děsně nervózní, což mám po tátovi. Necítím se úplně v pořádku, potřebuju se nějak vyventilovat sportem.“
Řekla byste tedy, že je to pro vás podobná vášeň jako muzika?
„O něco menší, ale ano.“ (usmívá se)
A které sporty ráda sledujete?
„Na základce jsem hrála basket, takže k tomu mám určitý vztah dodnes. Rozhodně bych neřekla, že bych v něm byla nějak dobrá, což jsem nebyla, začala jsem dost pozdě. Každopádně když někde sedím a vidím v televizi zápas, určitě se kouknu. Vlastně se ráda dívám na jakýkoliv sport. Baví mě a hlavně fascinují výkony sportovců. Mají můj obdiv za to, co dokážou.“
Inspirují vás sportovci k tomu, abyste předvedla podobný výkon i na pódiu?
„Určitě ano. Když se například podíváte na vlastní Instagram, ve vyhledávání uvidíte, co vás tam nejvíc zajímá. V mém případě to vypadá, jako kdybych koukala jen na fitnessky. Koukám na ty vyrýsovaný holky, jak na sobě pracují, a říkám si, že bych takhle chtěla jednou vypadat. Motivace v tomhle směru strašně funguje, a dělám to pořád, aniž bych nad tím nějak přemýšlela.“
Zažila jste někdy během koncertu, že vás kdokoliv z diváků chválil i za dokonalou postavu?
„Stává se mi to vlastně nejen na koncertech, ale i v běžném životě. Komplimenty slýchám, lichotí mi to. Ale prostě si nemyslím, že bych byla v nějaké extra skvělé kondici. Jsem k sobě hodně kritická, co se vlastní fyzičky týče. Jak říkám, potěší to, ale neuspokojí.“
VIKTORIE SURMOVÁNarozena: 23. listopadu 1996 v Praze |
Ukolébavky? Doma se hrál především rock
Někdy musí být dost náročné skloubit sportování a koncertování.
„Je to náročné, ale všechno záleží na tom, jak si uspořádáte čas. Když člověk opravdu chce, tak si třeba přivstane v pět hodin ráno, což se tedy v mém případě neděje, jelikož mám ráda spánek. (usmívá se) Občas jsou dny, kdy se nedostanu do fitka, nebo si nemůžu jít zaběhat, a pak je ve mně stres z toho, že jsem se dlouho nehýbala, a že bych jako měla.“
Když už nestihnete posilovnu, aspoň zase něco vypotíte na pódiu.
„To si pište, akorát tam na to člověk moc nemyslí. Když cvičím ve fitku, třeba přemýšlím o tom, které svaly používám. Jakmile ale zpívám, soustředím se jen na vystoupení.“
Nikdy vás tedy třeba během koncertu nenapadlo zjistit, kolik kalorií jste během večera spálila?
(směje se) „Napadlo. Nedávno jsem dostala i chytré hodinky, z čehož jsem byla nadšená. Říkala jsem si, že bych to takhle mohla zjistit, ale pak mi došlo, že chytrý hodinky nejsou úplně dobrá vizáž na pódium, takže to stejně asi nezjistím. Maximálně tak odhadem.“
Vybavíte si, kdy, případně díky komu jste našla cestu k hudbě a zpěvu?
„Úplně přesně si nevzpomenu, ale vím, že jsem s hudbou spojená odmalička. Co mi rodiče říkali, dřív jsem si prý víc prozpěvovala, než mluvila. (usmívá se) Ovšem rozhodně si pamatuji, jak jsem se vydala na dráhu zpěvačky. Bylo to díky hudbě, kterou mi pouštěl můj táta. Vyrůstala jsem na klasickém rocku a metalu, což jsem úplně milovala. Poslouchala jsem to pořád. S tátou jsme velcí nadšenci, možná až takoví závisláci. (směje se) Pořád něco posloucháme, když jsme spolu. K úplnému metalovému zvratu však došlo až později.“
Povídejte.
„Když jsem přišla na kapelu Nightwish. V tu chvíli jsem zjistila, že v metalu může taky zpívat ženská.“
Z vaší vizáže na pódiu i písní soudím, že od finské skupiny Nightwish respektive od její bývalé zpěvačky Tarji Turunen čerpáte velkou inspiraci.
„Je to tak, inspirací je samozřejmě víc, ale Tarjou to začalo. Ve stejné době taky dost fungovala Doro Pesch (německá heavymetalová zpěvačka), ale ta mě vždycky nějak minula. Tarja s Nightwish pro mě byla první metalová hudba, kterou jsem slyšela v kombinaci s ženským hlasem.“
Máte nějakou píseň, co vám z dětství utkvěla v paměti?
„Bylo jich strašně moc. Je to těžké specifikovat. Určitě si ale pamatuji první písničku, kterou jsem kdy zpívala před lidmi.“
Což byla?
„Proměny od Čechomoru, a bylo to na základce. Byla jsem strašně nervózní, ale ta písnička je tak nádherná, že jsem to nějak vybojovala.“
I Čechomor vám tedy otec pouštěl místo ukolébavek?
„Rozhodně. U nás ukolébavky vůbec neexistovaly, co si tak pamatuju. Byla to především rocková hudba, která mě docela uklidňuje i dodnes. Když třeba jedu autem a naladím rockovou stanici, hrají zrovna klasické vypalovačky, jako jsou například Deep Purple, Led Zeppelin, Iron Maiden, Black Sabbath… Zkrátka všechny staré kousky, při nichž si vzpomenu na moment, kdy jsme je poslouchali s tátou.“
Je asi zbytečné se ptát, jestli právě táta měl zásadní roli při utváření vaší hudební budoucnosti, viďte?
„Určitě ji měl, a řekla bych, že je na to náležitě hrdý.“ (usmívá se)
Lidem se za hudbu nechce moc platit
Chodila jste do umělecké školy, zpívala v pěveckých sborech, po maturitě na gymnáziu jste studovala klasický zpěv na konzervatoři, dokonce jste za studiem hudby odešla do Nizozemska. Člověk by řekl, že jste velký studijní typ.
„Naopak. Gympl jsem prolezla jen tak tak, neboť mě učení moc nebaví, respektive se neumím moc učit. Pak jsem ale přišla na to, že bych chtěla dělat hudbu, takže jsem šla na první konzervatoř v Praze. Bavilo mě to, jenže jsem tam narazila na nějaké problémy. A nechtěli mě pustit k maturitě.“
Z jakého důvodu?
„Protože se nesluší, aby studentka klasické hudby zpívala metal, který tam nemají zrovna rádi. Tak jsem se naštvala a díky jedné mé oblíbené zpěvačce jsem si našla kantorku v Holandsku. Řekla mi, že mě může učit, ale její hodiny budou stát hrozně moc peněz. A doporučila mi tedy, ať udělám přijímačky na tamní státní konzervatoř. Za dva týdny jsem na ně šla a nějakým záhadným způsobem i udělala, dodnes nechápu jak. (směje se) Strávila jsem v Holandsku rok, byla jsem moc spokojená, zároveň to však byl hrozný psychický zápřah. Bohužel jsem po roce přišla i o hlas. Vrátila jsem se tedy do Česka a od té doby už pracuji jen sama se sebou.“
Bylo právě Nizozemsko největší zkušeností?
„Na sto procent. Je tam úplně jiný studijní systém. Přijímačky nebyly zase tak náročné, na druhou stranu člověk musel postupem času pořád všechno dohánět. Musel se snažit a makat, aby složil všechny zkoušky. Navíc to bylo v angličtině, což taky není úplně sranda. Některé předměty jsem měla dokonce v holandštině, které jsem samozřejmě nerozuměla. Spoléhala jsem na to, že budu mít vedle sebe chytrou spolužačku, která mi to přeloží. (usmívá se) Každopádně bych řekla, že tam jsou učitelé více inspirující. Přišlo mi, že je práce více baví, což následně motivuje i žáky.“
Navzdory všem studijním znalostem klasické hudby ale stejně nakonec zvítězil metal.
„Metalovou cestičku jsem si vyšlapala sama. Už ve třinácti jsem měla první metalovou kapelu a pomáhala připravovat koncerty. Tím, že jsem byla pořád v té branži, poznávala jsem čím dál více lidí. A samozřejmě obecně platí, že čím víc jich potkáte, tím je to pak lepší a jednodušší. Plus ještě láska k hudbě. Vyšlo to tedy nějak samo. Metal se mě držel víc. Operu miluju, chtěla jsem se ji naučit, ale prostě jsem nenašla správný technický způsob, abych byla natolik dobrá a udělala kariéru.“
V jedné opeře jste přece jen vystupovala, dokonce v hlavní roli. Jak vzpomínáte na Popelku?
„Šlo spíš o takovou polooperu, melodrama od skladatele Zdeňka Zahradníka. Bylo to vlastně hned po gymplu. Myslím, že tehdy jsem se jen objevila ve správný čas na správném místě.“
Když jste postupem času začala čím dál častěji koncertovat, splnila profese zpěvačky vaše očekávání?
„Neměla jsem žádnou moc velkou představu. Samozřejmě si všichni v hudebním byznyse přejí, aby vše šlo jednodušeji, protože to není úplně lehká cesta. V hudební sféře je hodně talentovaných lidí, konkurence velká a ne všichni to vydrží. Je to pořádný nápor. Do toho přijdou věci, jako rodina, škola, zkrátka někteří lidé začnou volit jiné priority. Takhle to prostě v naší branži funguje.“
Máte vlastní kapelu Surma a do toho ještě hostujete v několika jiných uskupeních. Stíhat také osobní život tedy určitě není snadné.
„Je to náročný, ale asi nejtěžší je fakt, že se lidem za hudbu nechce moc platit. Řeknu to takhle, dokud nejste známí jako třeba Kabát, Chinaski či kdokoliv jiný z mainstreamu, který je v Česku zaběhnutý už několik let, jste vnímáni jako podřadná kapela. Přijde mi, že požádat lidi platit za koncert je někdy až moc, i když nejde o žádné přehnané částky. Nabídky nejsou kolikrát úplně férové.“
Na co jste i přes nelehkou cestu v hudební branži nejvíce hrdá?
„Co se týká koncertů, tak zřejmě vystoupení v Americe na festivalu 70000 Tons of Metal, který se konal na lodi. Pro metalistu je určitě sen na takové akci vystoupit. Jsem také ráda za účast na českém festivalu Rock Castle od Masters of Rock. A pokud bych nekoukala pouze na koncerty, tak asi nejvíc pyšná jsem na to, že se mi podařilo vydat album. Udělali jsme na tom kus práce a rozhodně nebyla zbytečná.“
Předpokládám, že je skvělý pocit si říct: máme vlastní album.
(usmívá se) „Já to vlastně doteď moc nepobírám, nějak mi to ještě nedochází. Je to takové moje hudební dítě, na které jsem hrozně hrdá. Jak už jsem říkala, zabralo to hodně času a práce. Necháte v tom dost peněž, ale pak z toho je deska. Jo, radost mi nějakou dobu vydrží, jen člověk nesmí usnout na vavřínech. Hned se musí makat na dalším.“
Češka, nebo Ukrajinka? V srdci to mám padesát na padesát
V posledním ročníku ankety Zlatý slavík jste se umístila na solidní 88. příčce. Znamená to pro vás velké ocenění?
„Jsem samozřejmě poctěna být v první stovce, ale nebyla bych tam bez podpory lidí kolem sebe. Těm patří největší dík! Snad se jednou dostanu jako metalistka do užšího výběru. To by bylo pro metalovou českou scénu naprosto nevídané.“
Řadíte mezi vaše největší úspěchy i podpis smlouvy se slavným americkým vydavatelstvím Metal Blade Records?
„Určitě. Nechápu, jak mi to teď mohlo úplně vypadnout z hlavy. (usmívá se) Je to až neuvěřitelný, že se to povedlo. Vydali jsme první album a hned pod velkým americkým vydavatelstvím. Už jen z pohledu toho, že jsem Češka, je to neskutečné… Není moc českých kapel, které dostaly takovou příležitost. Pro mě osobně je to obrovská věc, vždyť začínali s Metallicou, probůh!“
Lidé z hudební branže možná zpozorní, až se dozvědí, že patříte pod tak zvučnou značku. Co říkáte?
„Znamená to hodně. Myslím si, že všichni metalisti vědí, o jaké vydavatelství se jedná. Jméno metal Blade Records znají. Je to legenda, která má za sebou dlouhou historii.“
Můžete prozradit plány v roce 2022?
„Hrozně ráda bych jela na tour do zahraničí, ale bohužel stále čekáme na zprávu od managementu, jestli to vůbec dopadne, protože situace okolo covidu je stále nejistá. Byl by to ovšem takový můj velký cíl a přání. A tento rok ještě budeme pracovat na nějakých singlech a dál něco tvořit.“
Zmínila jste zahraniční tour. Je to hlavně pro to, že v kapele Surma jste jediným členem českého původu?
„Teď už ne, nově máme i českého basáka. Původní basák z Holandska se kvůli covidové situaci s námi ani nemohl vidět. Novým členem se tak stal český multiinstrumentalista Dan Friml. Je to navíc i producent s vlastním nahrávacím studiem. Jsme rádi, že ho máme. Je skvělý člověk a také skvělý muzikant. Už jsme tedy dva Češi.“ (usmívá se)
A jak vlastně funguje mezinárodní chemie?
„Myslím, že ani moc nevnímáme, odkud kdo pochází. Jsem na to zvyklá už jenom díky tomu, že pocházím z rodiny, ve které mám tátu z Ukrajiny a maminku z Česka. Navíc jsem si našla přítele z Faerských ostrovů, který mimochodem dělá kytaristu v kapele. Pro mě je to tedy naprosto přirozená symbióza.“ (usmívá se)
Cítíte se více jako Češka, nebo Ukrajinka?
„V srdci to mám rozhodně padesát na padesát. Odmalička zdůrazňuji všem, že jsem Česka, ale i Ukrajinka. Ano, jsem narozená v Praze, žiju v Česku celý svůj život, logicky tedy mnohem lépe ovládám víc český jazyk, ale hodně cítím i svoji ukrajinskou polovinu. Na Ukrajině mám skvělou rodinu a jsem na to dost pyšná.“
Drtivá většina vašich písní je v angličtině. Řekla byste, že ji v hudbě používáte raději než češtinu?
„Dobrá otázka. (přemýšlí) Asi spíš záleží na náladě. Myslím si, že ani jeden z jazyků není problém. Každopádně z technického hlediska bych řekla, že je pro mě lepší zpívat v angličtině. Často mám totiž takový problém, že zapomínám texty. Takže když se to náhodou stane, v angličtině si mohu něco vymyslet a většina lidí to nepozná. (směje se) Pokud ale zapomenete český text, zachránit to moc nejde. (směje se). To je asi jediná výhoda, jinak si myslím, že oba jazyky jsou u mě nastejno.“
O 23 let starší přítel? Někdy si přijdu vyspělejší
Předpokládám, že jste se s přítelem, heavymetalovým zpěvákem Herim Joensenem poznali díky hudbě.
„Předpokládáte správně, bylo to spojené s hudbou. Jeho kapela Týr měla v Praze koncert v rámci tour a já pomáhala s organizací. Upřímně řečeno, když jsme to pořádali, znala jsem všechny ostatní kapely kromě té jeho. Přitom paradoxně hlavní kapela na koncertu byla právě Týr. (směje se) Poznali jsme se tak, že mě vůbec nezajímali, protože jsem nevěděla, o koho jde. Po show se Heri trošku opil a teprve pak začal na mě mluvit. Dřív si netroufl, musel se uvolnit alkoholem.“
A co vám řekl?
„Že se mu strašně líbím. (usmívá se) V tu chvíli jsem si říkala, aha, další, co si chce tour užít se vším všudy. Jenže on to myslel vážně. Heri je prostě takový. Není úplně typický muzikant, jak se traduje. Když se mu někdo líbí, myslí to vážně. A takhle jsme se poznali.“
I přes opilý úvod jste si tedy začali rozumět?
„Nejdřív jsem ho tak nějak odbyla. Jen jsme si normálně povídali a on pak odletěl. Sice jsme si psali dál na internetu, ale furt jsem si myslela, že je to spíš takový výstřelek, že to postupem času prostě vyšumí. Jenomže on byl tak přesvědčený, že hned po tour si koupil letenku a přiletěl za mnou do Česka, aby dokázal, že to myslí vážně. Takže tady se mnou strávil týden a od té doby už jsem se ho nezbavila.“ (směje se)
Rovnou se za vámi přestěhoval?
„To ne, chvíli jsme měli vztah na dálku. Pak jsme se spolu nejdřív přestěhovali do Holandska a nyní už dva roky spolu žijeme v Česku.“
Často pendlujete mezi Prahou a Faerskými ostrovy?
„Ano, když jsou třeba nějaké koncerty, nebo když chceme navštívit Heriho rodinu, tak si tam občas zaletíme.“
Jak na vás zapůsobilo chladné severské souostroví?
„Já jsem tím stále fascinovaná, protože tam je neuvěřitelná panenská příroda. Musím však přiznat, že nikdy nezapomenu na úplně první návštěvu Faerských ostrovů.“
O co šlo?
„Bylo to v zimě a vřele doporučuji všem, kteří by rádi Faery navštívili a nejsou skalní přírodní nadšenci, aby raději letěli v létě. Když jsem tam poprvé cestovala, bylo to vůbec poprvé, kdy jsem někam letěla, takže z každé turbulence jsem byla v šoku. Myslela jsem si, že umřu. Po přistání jsem zjistila, že tamní zima taky není úplně to nejlepší. Vichr, zima, déšť, prostě hnusně. (chechtá se) Když jsem chtěla vystoupit z auta, nešlo to, tak silně foukalo. A do toho všeho hrozný déšť. Hned jsem si říkala, že jsem dorazila na nejhorší možný místo na světě. (směje se) Tahle zimní kombinace mi nebyla opravdu příjemná.“
Bezpochyby jste ale poznala i lepší dny.
„No samozřejmě, hlavně s lepším počasím. (směje se) Poznala jsem, že to místo má kouzlo. Snažíme se tam lítat dvakrát třikrát za rok, ale samozřejmě záleží na situaci.“
Mezi vámi a Herim je věkový rozdíl více než 23 let. Je znát?
„Řeknu to takhle: Když jsme se poznali, Heriho věk mě vůbec nezajímal. A nezeptala jsem se ho ani v době, kdy jsme spolu už začali opravdu chodit, protože mi to přišlo hloupý. Až po několika měsících jsem si na internetu přečetla, kolik mu je.“ (směje se)
Asi dost překvapivá reakce, nebo ne?
„Byla jsem lehce v šoku. A hned jsem taky za ním šla a ptala se, proč mi neřekl, že mu je tolik let. (usmívá se) Vůbec totiž na to nevypadá, ani se tak nechová. Přeci jen je to muzikant a my muzikanti jsme mladí duchem docela dlouho. Heri si navíc udržuje fyzičku, takže náš věkový rozdíl vlastně vůbec nevnímán. Někdy mi i přijde, že jsem vyspělejší než on.“ (směje se)
