Je mi šestatřicet let a Jiřího Rašku jsem na vlastní oči nikdy skákat neviděl. A musím se přiznat – skoky na lyžích ani nepatří mezi mé nejoblíbenější sporty. Přesto cítím: v Raškovi odešla legendární postava sportovní historie.
Raška je pro mě symbolem doby, kdy výkony na hřištích, atletických oválech nebo skokanských můstcích přesahovaly význam sportu. Kdy porazit „Rusáky“ na hokejovém šampionátu bylo otázkou cti, a kdy špičkový sport ještě automaticky neznamenal luxusní živobytí.
Vím, je to možná až příliš naivní představa. Ale je naivní i proto, že ji mám spojenou s dětstvím, během něhož jsem doslova hltal všechny dostupné sportovní publikace, reportáže a knížky.
Ano, taková to byla doba: o sportovních výkonech se psaly (a četly) KNIHY. Nebylo video, YouTube, Twitter, Facebook. Jeden kratičký černobílý záběr z Raškova legendárního skoku z Grenoblu je prakticky všechno, co lze dnes na internetu najít.
Rekordy se překonávají, na medaile padá prach, knihy ale zůstávají. A Jiří Raška měl štěstí, že jeho pohádkový příběh popsal právě Ota Pavel.
„Byl to nádherný let v nekonečném tichu, který trval kratičký lidský věk. Malíř a redaktor Ota Mašek skoro omdlel, fotoreportér Jarda Skála přestal fotografovat. Trenér Remsa si omýval obličej sněhem a písklavý skokan Nor Wirkola přestal pískat.“
Zrovna tento týden jsme s kolegy v redakci řešili v souvislosti se sedmdesátými narozeninami Muhammada Aliho, které z dlouhé řady jeho videí, dostupných na YouTube, umístit na iSport.cz. V případě Jiřího Rašky nebylo co řešit – existuje pouze onen jediný kratičký záznam.
Ale ten jeden jediný odstavec Oty Pavla, v němž popisuje zlatý skok, vydá za tisíce videí.
