Jako asi většina čtenářů, i já jsem se zájmem zhlédl tajně natočené video z kabiny juniorů HC Klášterec nad Ohří. A stejně jako většina fanoušků ani já nechápu, proč musel nekompromisní kouč Michal Jäger v klubu skončit.
„Vystupování trenéra mužstva juniorů HC Klášterec nad Ohří je v přímém rozporu se základními principy práce s mládeží. Trenér ve svém vystoupení přímo uráží osobnost a důstojnost hráčů,“ stojí v prohlášení týmu. Jako kdyby vážení činovníci až v roce 2014 zjistili, že ke sportu neodmyslitelně patří i vulgarity...
To si měl Jäger připravit prezentaci v PowerPointu, obléct vyžehlené sako, pustit relaxační hudbu a za pomoci psychologa promluvit svým svěřencům do duše? „Přátelé! Kolegové! Pokud nezlepšíme kooperaci mezi všemi složkami našeho oddílu – trenérským týmem počínaje – bude pro nás nesmírně obtížné byť se jen přiblížit ke společným cílům, které jsme si před sezonou vytyčili! Apeluji na vás – zdržte se požívání alkoholických nápojů před mistrovským utkáním!“
Připojím jednu osobní zkušenost: coby basketbalový dorostenec jsem podobných „kartáčů“ (slávistický útočník Jaroslav Bednář nedávno použil kouzelný výraz „průprc“) absolvoval celou řadu.
Seděl jsem se spoluhráči v potem nasáklé šatně stejně jako junioři HC Klášterec nad Ohří, a poslouchal běsnění naštvaného kouče (mimochodem – témata byla kolikrát velmi podobná těm, která zlobila Jägera). ANI JEDNOU jsem neměl pocit, že by byla jakkoliv pošlapávána má „důstojnost,“ nebo že trenér nedej bože „porušuje základní principy práce s mládeží.“ Kdepak.
Dostali jsme prostě „průprc,“ na trenéra jsme pak v hospodě nadávali celý večer, ale jelo se dál. Nevzpomínám na to jako na ponižování. A zpětně rozumím trenérům mládeže ještě víc: chlapi, kteří se místo volných víkendů trmácejí s partou puberťáků po všech hřištích, zimácích a palubovkách Česka, a snaží se těm klukům předat něco z toho, co o sportu vědí.
Michala Jägera osobně neznám, ale takhle na dálku tipuju, že to má dost podobně. S jeho chováním bych měl problém jen ve dvou případech: pokud by takhle řval na děti, nebo na ženy. Ale to se nestalo.
Hokej určitě potřebuje své Jágry – ambasadory sportu, uznávané osobnosti a velké hvězdy. Jenže potřebuje i své Jägery – neznámé zarputilce a trochu cholerické srdcaře, bez kterých by to zejména na nižší úrovni prostě nešlo.
Je škoda, že se hokej takových Jägerů sám zbavuje.
Autor je bývalý prvoligový basketbalista
