Zdravím vás z Bostonu, tak už jsme doma čtyři. K naší malé, tříapůlleté dcerce Elin, se přidal syn Everett Zdeněk. Mám z něj ohromnou radost, zase se vracíme k plínkám, všechno si to s manželkou projdeme znovu. Už se nemůžu dočkat, až malej trochu vyroste a naše malá si s ním bude hrát. Ona je totiž úplně skvělá, je s ní neskutečná sranda. Budou si hrát, oba je vezmeme ven a budeme dělat blbosti.
V den porodu jsme hráli s Calgary, malej se narodil o půl druhé ráno. Což samozřejmě neznamená, že jsem mohl jít ve dvě spát, že… Ne snad že bych chtěl jít slavit, to vůbec ne, to by ani nešlo, ale domů do postele jsem se dostal někdy kolem šesté ráno, spal jsem asi dvě hodinky a vyrazil na stadion. Po dopoledním rozbruslení jsem si ještě na hodinku zdřímnul a vyrazil na zápas.
Po utkání jsem jel za manželkou do špitálu, trenér mi pak dal na druhý den volno, za což jsem byl rád. Bylo to od něj fajn gesto.
Jsem rád, že tu největší hektiku máme všichni za sebou a věci se vrací trochu do normálu, jestli se to tak dá říci.
Po Everettově narození jsem hlavně chtěl vyhrát zápas, abych měl u kouče větší šanci na den volna. Ale to berte s nadsázkou. Při zápase se mi honilo hlavou všechno možné, nebylo úplně jednoduché se soustředit, byl to velký adrenalin. Ne snad že by do mě trenéři museli kopat, abych ze střídačky skočil na led hrát, ale člověk myslel na spoustu věcí naráz.
Výhra nad výbornými Flames potěšila, kluci mi po utkání schovali a předali puk pro nejlepšího hráče zápasu. Já si je obyčejně neschovávám, ale tenhle jsem si vzal, je to hodně specifická upomínka na nevšední den.
Kluci z mančaftu mi samozřejmě gratulovali, včetně Pasty. V Bostonu má zrovna mamku, malému dali plyšáka, to bohatě stačí. Až kluk vyroste, třeba ho Pasta bude občas hlídat, jako dříve naši malou. Společně jsme si dali jednoho panáka před spaním, otevřel jsem slivovici. Na klasickou českou zapíjenou není čas, to třeba přijde až později.
Jinak v Bruins jsme spokojení, jak se sezona zatím vyvíjí. Stojíme na třetí příčce v divizi, to je slibná pozice do play off. Škoda, že jsme ve čtvrtek padli doma s Washingtonem. Přitom jsme hráli dobře, měli jsme velkou střeleckou převahu, ale góly dávali oni. Ovečkin se zase trefil. To máte těžké, kdybyste se v jeho lajně mohli soustředit vyloženě na něj, pokryli byste ho snáz, jenže on má vedle sebe Kuzněcova a Bäckströma, což jsou taky vynikající hráči, udeřit může kdokoli z nich. Prostor nemůžete dát ani jednomu, faktem zůstává, že když Ovečkinovi rána sedne, bývá zle.
Poslední dobou se střelecky daří i Kubovi Vránovi. V týmu si našel svoji pozici, uplatňuje rychlost a taky dobrou střelu. Dokáže se protáhnout mezi beky a zakončit. Je znát, že Washington na něj dost spoléhá.
V televizi se ale stejně nejvíc řešilo, jak se Zdeno Chára dostal na střídačku Capitals. Nebyl to ani příliš velký hit, spíš nešťastná náhoda. Zdeno je velkej chlap a právě díky své výšce se snadněji přehoupl na soupeřovo území. To se přihodí jako nic. Hlavně, že se mu nic nestalo.
Bylo fajn, že jsme na domácí porážku rychle odpověděli výhrou v Torontu. Povedlo se mi dát gól, Pastovi taky, proti Maple Leafs, kteří jdou pořád nahoru, jsou to hodně příjemné body, jsme totiž sousedé v tabulce. Ještě musíme zapracovat na přesilovkách, tam cítíme trochu rezervy, zlepšit bychom lehce mohli i oslabení. Ale celkově to s námi nevypadá špatně, tak hlavně vydržet.
