Z podstaty jsem optimista. Stačí mi vždycky jen nějaký náznak, že věci se vyvinou správným směrem. V Minsku jsem u českého týmu těch náznaků viděl spoustu. Ovšem až do posledního víkendu. Způsob, jakým tohle mistrovství skončilo, je totiž takový... Zvláštní.
Přitom to mohlo být fajn. Všechno do sebe od začátku tak nějak zapadalo, byť výsledky nebyly nikterak oslnivé. Ano, občas člověk u české hry lehce trnul, ale v základní skupině to byly vesměs hezké hokeje, žádná utrápená bída. Dalo se na to dívat, byla to zábava, což je pro mě hlavní měřítko při sledování téhle hry. A když už proti Itálii i ona bída nastoupila, měla své opodstatnění, protože mnozí hráči drželi v první řadě něco úplně jiného než těsné vedení.
Všechny nastřádané těžkosti, šmrncnuté vytrvalým tepáním kouče Růžičky a zabalené do pohodové atmosféry v – na první pohled – kamarádské kabině plné nezpochybnitelné hráčské kvality, se zdály mít smysl. Protože ve čtvrtfinále přišlo, na co všichni čekali: špičkově odmakaný zápas s nádherně vydřenými góly a tou správnou špetkou kliky, to když si Justin Abdelkader usmyslel, že Vladimíru Sobotkovi výrazně upraví vizáž bez předchozího varování. Závěrečné nervy přičítám spíš obdivuhodné zámořské zarputilosti než čemukoliv jinému.
Ve chvíli, kdy národní tým proklouznul do semifinále, jsem začal všem svým pesimistickým (a zkušenějším, což se často překrývá) kolegům, kteří šampionát viděli černě od začátku, opakovat své původní prognózy. Lidi, tohle zavání zlatem!
Jo, houby.
Měli pravdu ti, kdo tvrdili, že současné mužstvo na placku nemá. Nepochopitelně bezkrevné semifinále a sice odbojovaný, ale ve výsledku stejně zakončený zápas o třetí místo, přesvědčily i mě, který vždycky v první řadě hledá to dobré.
Co jsem opíral jen o svůj, evidentně mylný, dojem, nakonec rozbombardovala fakta. Statistiky, které praví, že Češi s nezkušenou obranou dostávali v porovnání s ostatními strašidelně moc gólů, že přes 143 minut na konci turnaje jediný nedali, že jejich brankář, byť předváděl na pohled skvělé výkony, nevytlačil úspěšnost svých zásahů nad 90 procent. Ukázalo se, že když je nejproduktivnějším členem sestavy 42letý borec, který evidentně nehraje ve své nejlepší fazoně, něco je špatně.
Čtvrté místo vážně značí maximum možného, teď už to vidím. A při pohledu na vyšťaveného Jiřího Novotného tomu vlastně i rozumím.
A ještě na okraj... Na rozebírání konce Jaromíra Jágra v reprezentaci ještě bude čas. Jen bych se rád podělil o jeden silný moment do databáze vzpomínek na tohoto superhokejistu. To když Pan 68 s uvolněným úsměvem na rtech pochodoval kolem plotu, oddělujícího novináře a hráče do kabiny. Právě řekl, co měl na srdci. Že to balí. Za ním běžel houf běloruských dobrovolníků, pomáhajících se zdejším mistrovstvím, aby ulovili ještě jeden poslední podpis a fotku.
Jágr se zastavil. Podepsal. Vyfotil. A zmizel. Asi fakt navždycky.
Díky za zážitky, Jardo.
Témata:
Česko, Švédsko, reprezentace, blog, mistrovství světa, František Suchan, sport, hokej, Hokej na Heureka.cz
Související články
