Nečekejte od Rosického zázraky. Na to už je v jeho věku pozdě
Znám ho od dorostu, sledoval jsem celou jeho úžasnou kariéru a pořád říkám: Tomáš Rosický je moje srdcová záležitost. Ze všeho nejvíc jsem rád, že se po všech svých patáliích vůbec uzdravil a může hrát fotbal. Se sparťanským národem se ale neshodnu v tom, že by Tomáš měl být lídr, který Spartu potáhne a bude rozhodovat každý zápas. Na to už je v sedmatřiceti asi trochu pozdě, musel by být o trochu mladší.
Rosu rozhodně nezatracuju, ale nálepku sparťanského spasitele má neprávem. Nejde jen o zmíněný věk, překážek je víc. Jednou z nich je, že Tomáš si teď nemá na hřišti s kým vyhovět. Odvaha, originální řešení, geniální přihrávka. Žádného druhého Rosického momentálně Sparta nemá. V mých očích k němu má nejblíž Michal Sáček: umí s míčem, je zodpovědný, dokáže pracovat na velkém prostoru. Je mu teprve jednadvacet a fotbalově ještě bude růst, ovšem není to špílmachr…
Možná kdyby Tomáš přišel do Sparty o pár let dřív a byl by fit, vychoval by si vedle sebe hráče svojí krevní skupiny, ale to už nevrátíte. Před časem jsem si dost sliboval od Šurala, říkal jsem si, že by možná mohl Spartu táhnout. Jenže nedostává tolik prostoru a herně šel dolů. Složitá situace, sparťané sklouzávají do začarovaného kruhu.
Tohle pochopitelně nenahrává ani Rosovi. Určitě i on čekal, že realita bude trochu sladší. Že nepřijde rychlý konec v Evropské lize, že tak brzy nezačnou mizet šance na titul, že bude mnohem lepší atmosféra… A hlavně: že mu pomůžou i drahé letní posily. Jenže proč sem přišel třeba takový Biabiany? Fajn, hrál italskou ligu, ale něco mu asi chybělo, když byl rád za laso z Česka. Teď už víme, v čem je u něj problém: je rychlý, ale nemá přehled v koncovce a těžko dává góly.
Když velká jména z ciziny selhávají, pozornost se vrací zpátky k Tomášovi. A pokud ani on Spartu nezachrání, skončí to třeba sobotní remízou 0:0 na Dukle. Pořád ale platí, že je Rosa jedním z mála světlých bodů dnešní Sparty. Fanoušci ho milují, vstávají kvůli němu ze sedaček a tleskají vestoje. Co by za to jiní dali…
Pokud Tomáš vydrží zbytek podzimu bez vážnějšího zranění, psychicky ho to ohromně zvedne a na jaře může ukázat ještě víc. V tuhle chvíli by ale pro mě jako trenéra byl platnější spíš v domácích zápasech a od začátku bych ho asi nestavěl. Jeho klíčovou roli vidím v kabině, kde by měl inspirovat ostatní hráče. V tom má nevyčíslitelnou hodnotu.
Všimněte si, jak Plzeňáci uhánějí k brance
Kromě Tomáše Rosického sleduju i jízdu suverénní Plzně. Upřímně, nepřekvapuje mě, že vyhrála i devátý ligový zápas za sebou a vyrovnala rekordní start Sparty z roku 2011. Na každou partii je perfektně nachystaná, má zdvojené posty a hlavně hraje neuvěřitelně přímočaře. Všimněte si, jak Plzeňáci co nejrychleji uhánějí k brance soupeře. Krmenčík, Petržela, Kolář, Kopic… To jsou borci, kteří se umějí chytře pohybovat na ofsajdové linii, i díky nim má Plzeň titul prakticky v kapse.
Kromě precizních náběhů krajních obránců bych vypíchl ještě plzeňské kouzlo kolmých přihrávek. Ze slávistů je umí Hušbauer, ale třeba Ukrajinec Rotaň? Ten dává míče do strany nebo dozadu, ale pořádnou kolmou přihrávku jsem od něj ještě neviděl.
Na plzeňských hráčích vidíte, jakou mají radost ze hry, a pak se ani nedivíte, že dokážou vyhrávat zápasy, v kterých musejí dotahovat náskok soupeře. Jako v neděli proti Bohemians, ta týmová síla mě fascinovala. Je mi jasné, že i Viktoria jednou zakopne, ale něco mi říká, že příště ve šlágru na Spartě to ještě nebude. Plzeň na Letné vyválčí minimálně bod.
