Video se připravuje ...
KOMENTÁŘ JAKUBA KONEČNÉHO | Itálie není prvním úřadujícím fotbalovým mistrem Evropy, který se nedokázal kvalifikovat na následující mistrovství světa. Tím bylo Československo, které po senzačním triumfu v Bělehradě 1976 nepostoupilo do Argentiny 1978. V tříčlenné (!) kvalifikační skupině skončilo mezi Skotskem a Walesem, na turnaj jel samozřejmě pouze vítěz.
Stejně pak selhalo coby evropský šampion ještě Dánsko (USA 1994) a Řecko (Německo 2006), ale teprve výpadek Itálie se dá označit za šok. A národní tragédii světového významu.
Jasně, v Kataru nebude třeba ani Egypt Mohameda Salaha, Švédsko Zlatana Ibrahimovice, Norsko Erlinga Haalanda či Kolumbie Jamese Rodrígueze, jenže absence squadry azzurry ublíží sportovní i společenské úrovni turnaje víc než výše jmenovaných dohromady.
Je přitom fér si přiznat, že rozhodně nejde o nešťastnou náhodu, ale spíš logický důsledek souběhu několika negativních okolností.
I pro takovou fotbalovou velmoc, jakou Itálie je, totiž platí, že chybu udělá každý, ale jen hlupák ji opakuje. A to se přesně stalo, vždyť čtyřnásobní světoví šampioni budou chybět na největším turnaji planety už podruhé za sebou.
Na cestě do Ruska 2018 Itálie skončila v kvalifikační skupině až druhá za Španělskem i proto, že doma lehkovážně ztratila dva body se Severní Makedonií. Senzační remízu 1:1 tehdy hostům zajistil jistý Aleksandar Trajkovski. Azzurri tedy museli do ošidné baráže proti Švédům, které podcenili rovněž – a po výsledcích 0:1 a 0:0 jim zůstaly oči pro pláč.
Na mistrovství světa tehdy chyběli po dlouhých šedesáti letech, člověk by čekal, že se po takové ráně mezi oči poučí. Jenže nepoučili, v bojích o Katar
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
