Čekat na Veselého se Satoranským je přežitek doby. Mějme radost za mladé
BLOG JAKUBA PLASKURY | Když jsem odlétal přes Amsterdam do Haagu k zápasu kvalifikace EuroBasketu 2025, jako by si snad nikdo nepřipouštěl, že by s Nizozemci česká parta mohla prohrát. Opak byl ale pravdou. Družina Diega Ocampa podala jeden z nejhorších výkonů, které pamatuju za drahně let. Absence Satoranského s Veselým v tom nehrála ale zásadní roli, navíc bychom si na národní mužstvo bez nich měli pomalu zvykat. Bohužel se však taky ukázalo, že Nizozemsko je prostě dál zázemím. Nejvíc mě totiž uchvátil sportovní komplex, ve kterém se hrálo.
Otázka před duelem v Haagu nezněla, jestli Češi vyhrají, ale o kolik to bude. Když jsem si po jednom z tréninků sedl k Ondřeji Balvínovi na lavičku a povídali jsme si, důrazně mi řekl, ať nečekám podobně jasný výsledek jako v Pardubicích.
Bylo to jako gramofonová deska, která se v pokojové teplotě neomylně opakuje. Čeští reprezentanti i kouč Ocampo jako jeden muž tvrdili, že je čeká náročný zápas, protože Nizozemci hrají doma a nemají co ztratit. Bohužel to však vypadalo, že zůstalo u slov.
Češi od úvodu zápasu působili lehkomyslně a nekoncentrovaně. Jestli skutečně měli borci v hlavách, že se to tak nějak udělá samo, to vědí jen oni. Ten mač se ale nepovedl, což sympaticky uznali všichni z týmu, se kterými jsem po zápase hovořil. Je čas neplivat síru, ale stavět na tom dobrém. Jako národ máme ve zvyku hledat negativa. Byl to špatný výkon, ale to hráči vědí nejlíp. Hned se začaly rojit názory veřejnosti, co by chtěli na EuroBasketu dělat, když neporazí ani Nizozemce.
Je potřeba mít ale na paměti, že česká reprezentace prochází postupnou generační obměnou. Strůjci nedávných top výsledků už jsou třicátníci a pomalu pokukují, komu by pomyslnou štafetu předali. Mějme radost, jak se mezi lvy etablují Vojtěch Sýkora či Richard Bálint. Takových hráčů potřebuje český tým ještě víc. Zkušenosti s A-týmem nabírali i František Rylich či Martin Svoboda. Nesmíme taky zapomínat, že v zámoří máme Víta Krejčího, který rovněž spadá do mladší generace.
Nostalgicky čekat na to, až dorazí český basketbal spasit duo Veselý a Satoranský, je přežitek doby. Zápasů, kde je budeme vídat, ubývá a bude hůř. Věk člověk nezastaví, a pokud obě české hvězdy chtějí vydržet co nejdéle na prestižní adrese, jakou je Barcelona, reprezentaci budou postupně ještě víc omezovat. Ono už to vlastně dávno začalo. Hleďme tedy spíše kupředu a nevracejme se zpátečnicky někam pět let do minulosti v Číně na světovém šampionátu. To nikomu nepomůže. A teď k prostředí, kde se oranžová výhra urodila.
Za nizozemský trip jsem rád už jen kvůli tomu, že jsem si mohl osobně prohlédnout arénu Sportcampus Zuiderpark. Před vchodem do budovy je zajímavý vyvýšený plácek s basketbalovým košem, kde před utkáním prostě jen tak tatínek proháněl malého klučinu s balónem, než půjdou do hlediště. Když jsem vstoupil do vestibulu stadionu, který je dominantou líbezného parku, zmocnil se mě woow efekt.
První myšlenka? Kampus na vysoké škole s takovým mladistvým elánem. Barevné prostředí, spousta stolů, pohodlné polstrované lavice, recepce, kavárna, automat s mnoha druhy pochutin, poletující či zevlující mládež a pendlující sportovci různých odvětví. Domácí reprezentant Marijn Ververs prochází kolem nás, zastavuje se na kus řeči s pracovníky celého komplexu. Všechno je tak nějak zalito rodinnou atmosférou.
A to jsem pořád ještě v kampusu. Na první trénink reprezentace jsme se jakožto čeští novináři museli prokousat stadionem k palubovce. Samotná basketbalová hala pojme zhruba tři a půl tisíce diváků. Je moderní, vkusná, nadmíru dostačující. Prostě ryze basketbalový stánek. Jedná se však jen o jednu část budovy.
Když dlouhou a širokou chodbou hledáme s kolegy palubovku, slyším ženské hlasy po pravé straně. Za částečně prosklenými dveřmi se zrovna děvčata oddávala beachvolejbalu. Ano, pod střechou v hale. Tři až čtyři plnohodnotná hřiště na plážový volejbal se skrývala za nenápadnými vraty. Tolik písku kdekoliv vevnitř jsem v životě neviděl. V budově jsou však také tělocvičny či taneční sál. Sportcampus však evidentně slouží i jako zázemí pro fotbalové naděje klubu ADO Den Haag.
Procházíme dál chodbou a míjíme prostory pod hlavičkou tohoto klubu, za který kopal i český útočník Tomáš Necid. A mimochodem, kolem stadionu v parku je několik špičkových tréninkových hřišť právě fotbalistů Haagu. V den zápasu Česka s Nizozemskem přicházím do areálu dříve a zrovna se koná mládežnický turnaj ve fotbale, podél jediné hlavní cesty v parku postávají klubové autokary týmů, které si to přijely s výběry místních rozdat.
Dominantou ale zůstává Sportcampus Zuiderpark s travnatou střechou. Asymetrický kruhový tvar a nerezová ocel na povrchu prstence pak přispívají k tomu, že Sportcampus zvenčí mění barvu v závislosti na slunečný svit a odrazu okolní zeleně.
Když si naproti tomu uvědomíme, že v Česku adekvátní basketbalovou halu nemáme a reprezentace často hrává v primárně hokejové pardubické aréně, jednoho to až zamrzí. Musíme se zatím spokojit s tím, že zatím máme lepší basketbalisty. Na tom nic nemění ani nedělní porážka.
