Florbalový deník: Nervozita z natřískané O2 areny? Zbytečná, těšte se!
Průměrný superligový zápas v Česku stěží přeleze dvoustovku diváků. Na Chodově nepomohly v legínách se promenádující hostesky, pivo zdarma ani pravidelně nejofenzivnější útok soutěže. Proto jsem se zařadil k vítačům florbalového Superfinále.
Série na tři vítězství promine, ale pokynout dvanácti tisícům fanoušků na tribunách O2 areny – taková byla rekordní návštěva v roce 2016 – je senzační zážitek. Na jeden den dá reprezentantovi „menšího“ sportu status hokejové či fotbalové hvězdy.
Domácí MS bude trvat devět dnů, ve kterých si Češi, pokud to půjde dobře, prožijí šest takových Superfinále. V bojích o medaile (o účasti reprezentace v nich nepochybuji) čekám návštěvu atakující klidně maximální kapacitu O2 areny, tedy 17 tisíc. „Nesváže to našim chlapcům ruce?“ potí se veřejnost.
Proč by mělo?
Zápas o všechno jsem zažil třikrát, znám ho z placu i ze střídačky. Jednou jsem zatlačoval slzy (neúspěšně, snímek mého bulení byl po sezoně vyhlášen florbalovou fotkou roku), dvakrát slavil titul.
V nervu jsem byl maximálně ráno u snídaně. Spíš než z utkání z toho, abych neudělal chybu a nepřejedl se. Celkem oříšek, když bylo v hotelu Selský Dvůr v pražské Hostivaři – shodou náhod je tam ubytovaný během MS i český nároďák – všechno hrazené.
Rodiče a kamarády na tribuně jsem také hledal jen při hymně. Během zápasu jsem nedohlédnul dál než k mantinelu. Utkání, na reprezentační úrovni zejména, si žádá maximální koncentraci a stojí strašně sil. Být nervózní už jednoduše nestihnete. Takže se těšte! Když se vyhraje, je aplaus natřískané O2 areny něco neuvěřitelného. Droga, kterou chcete zažít znova. Asap.
