JAN JAROCH - Říká se, že mužský tenis prožívá zlatou éru. Fenoméni Federer s Nadalem z něj udělali nablýskaný produkt, který nechává chladným jen málo sportovních fandů. Já si však nemůžu pomoct – něco v dnešní době mi prostě chybí.
Chybí mi závan osmdesátých let (znám ho bohužel jen ze skvělých tenisových knih a filmových záznamů), kdy měli borci typu Jimba Connorse či Superspratka McEnroa ega stejně velká jako boxeři, ústa proříznutá jak motorovou pilou a na dvorcích běsnili jak maniaci.
Tehdy byl tenis skutečná válka. Podle toho také vypadali dřívější rivality. „Budu tě pronásledovat po celém světě, abych ti to vrátil,“ vzkazoval po jedné z porážek Connors Borgovi. Na turnaji ve Wembley křičel zase u sítě na McEnroea: „Moje děti jsou líp vychované než ty. Uklidni se, nebo tě seřežu, jako umím seřezat je.“
Štiplavé výroky, arogance a atmosféra zápasů, při kterých mohlo svítit slunce a stejně vám přišlo, že je minus dvacet, to byl také tehdejší tenis.
Dnes už jsou hvězdy jiné. Vřele se objímají u sítě, poplácavají se po zádech, skládají si komplimenty. Z Federera s Nadalem jsou již tak dobří přátelé, že si snad musí psát i pohledy k Vánocům.
A o mnoho jiná asi nebude ani rivalita Djokovič – Nadal. „Může být nejlepším hráčem všech dob,“ tvrdí Djokovič o Nadalovi. „Brzy se stane jedničkou,“ prohlásil zase Rafa o Srbovi.
Proč? Proč si sakra takhle nadbíhají, když pro oba by bylo nejlepší vidět toho druhého na lopatkách? Věřím, že Jimmy Connors by si radši nechal zašít ústa, než aby z nich něco podobného vypustil.
Dnes jsou hráči především politicky korektní stroje a bojím se, aby za chvíli neměl pravdu filmový účetní Hugo Fantozzi, jenž tvrdil, že tenis je sport pro princezničky.
