Porážka s Djokovičem? Starý výsledek, nový Berdych
Skončilo další grandslamové mámení. A ošklivě. S trochou jízlivosti by se dalo nazvat čtvrtfinále Djokovič - Berdych výpraskem. Přesto výpraskem odletím z Melbourne s celkem dobrým pocitem, který ve mně Tomáš zanechal.
Sezonou 2013 vstoupil do nové části kariéry. Ještě před dvěma lety po čtvrtfinále na Australian Open, shodou okolností také s Djokovičem, rychle otočil stránku a pochválil se, jak slibně rozjel rok. Letos je mu „osmička“ grandslamu citelně málo.
Neschovává se, otevřeně prohlásil, že teď mu jde o grandslamový titul. Ač hraje zřejmě v nejsilnější ne éře historie, troufá si. Nedělá si alibi, to je sympatické. A věřím, že se ani nenechá otrávit dalším selháním.
Po průlomovém roce 2010 s wimbledonským finále a semifinále Roland Garros jsem z něj land měl pocit, že mu stačí luxusní život i výdělek hráče top ten a u toho vize jeho další kariéry i končí.
Za dva poslední týdny v Melbourne mě přesvědčil, že už hledí mnohem dál. Je jasné, že v něm nemáme nového nemá Ivana Lendla nýbrž Petra Kordu, který bude vděčný za jediný grandslamový titul. I ten by byl v současné éře k nezaplacení.
Skutečně věřím, že na něj Tomáš může jednou dosáhnout. Tak jako udělala vzájemná rivalita mezi Federerem a Nadalem oba hráče lepšími a silnějšími, i Berďovi může pronásledování velké čtyřky jen pomoci.
Poprvé jsem ho slyšel včera veřejně přiznat, že se svou běžnou hrou na Djokoviče (bilance 1:12, z toho 10 porážek za sebou) s Nadalem (3:12, 11 porážek za sebou) prostě nemá.
Jeho plán naučit se hrát proti „géniům obrany“ co nejvíc v kurtu, brát jim čas na defenzivu a zrychlovat míč, dává smysl. Ale také bude v jeho podání složité takový styl hry vypilovat, protože na kurtu se svojí mohutnou postavou stále víc připomíná dřevorubce než baletního mistra jako Federer. A tančit při výměnách po základní čáře, to už chce sakra rychlé nohy.
Je to však cesta, jak uspět. A další vývojový stupeň v jeho kariéře. Kocovina z australského vypadnutí by neměla být dlouhá. Včerejškem se jen tak do vzduchu nevypařilo to, co v přípravě natrénoval.
Jak si přidával při kondici, hnal sám sebe dál. Hráč, o němž se říkalo, že je celkem pohodlný a neumí k sobě být dostatečně tvrdý, se zřejmě změnil. Nakonec i poprvé přiznal, že by byl v budoucnu ochotný uvažovat o kouči typu Ivana Lendla, jenž by ho naučil, jak se grandslamy vyhrávají.
Začal být ochotný obrátit každý kámen, pod nímž se může skrývat sebemenší detail, jenž ho posune blíž jednomu ze čtyř nejcennějších pohárů. To je velký pokrok v jeho myšlení.
