Sezonu 2014 si může Tomáš Berdych archivovat do složky: ÚSPĚŠNÉ. Ač mu hrubě nevyšel poslední týden v Londýně, neměla by závěrečná sloka mnoho měnit na vyznění ročního songu, který na okruhu ATP hrál. 55 letošních výher je druhý nejvyšší počet v jeho kariéře, současných 4665 bodů je vůbec nejvíc, co kdy posbíral.
Teprve podruhé v životě vyhrál za rok dva turnaje (Rotterdam, Stockholm), celkem pět finálových účastí je nové maximum. Začátkem roku odehrál sérii 11 vítězných utkání, což je rovněž životní počin na ATP.
K tomu je nutné ještě přihodit semifinále Australian Open, čtvrtfinále Roland Garros i US Open. Podtrženo, sečteno jde o další nesmírně stabilní a vyrovnaný rok, který předvedl. Odměnou byla pátá účast na Turnaji mistrů v řadě a pátý finiš v nejlepší desítce žebříčku.
Jeden problém tu však je. Sezoně chybí skutečně skvostný zářez, náznak, že se znovu o trochu přiblížil grandslamovému titulu. Ten by dal naději, že může být ještě líp a ještě se nedotkl svého limitu.
Devětadvacetiletý Berdych letos porazil jediného hráče, jenž v žebříčku figuroval před ním. Ve čtvrtfinále v Melbourne přemohl tehdy třetího Davida Ferrera, na žádného dalšího favorita už se nedokázal vytáhnout.
Z procent zpátky k dravému mládí
I herně se zdá, že se tak trochu chytil do vlastní pasti. Tak dlouho se snažil změnit v hráče, jenž nebude mít výkyvy, až tu dnes takový téměř dokonalý voják stojí. Výjimečně prohraje, s kým nemá. Ještě výjimečněji ale také porazí někoho před sebou.
Pokud hledáte vyrovnanost, hra na risk není vaším přítelem. Ta přitom bývala před několika sezonami Berdychovou zbraní, z níž znervózněla i ta největší jména. Dnes už se na kurtu nedokáže moc odvázat, hraje tenis na procenta, využívá nesmírných zkušeností načerpaných v téměř osmi stovkách zápasů na okruhu.
„To je věkem, to se stává každému. Každý hráč, když přijde do určitého věku, tak hraje, nechci říct opatrněji, ale víc na procenta. Tak se vyvíjejí všichni tenisté,“ pravil o české jedničce Ivan Lendl.
Takový vývoj může být zdravý pro hráče z dvacítky či třicítky, nikoli pro tenistu, který by snad stále měl mít na očích ty nejvyšší mety. Odvaha, tenis na hraně rizika, tak se vyhrávají ty největší tituly. Zeptejte se Petry Kvitové.
Proto by se měl i Berdych pokusit vrátit do „mladých“ let. Táhne mu na třicet, žebříček už ve své pozici řešit nemusí stejně jako brzké krachy, jež by s úpravou filozofie na kurtu logicky přišly.
Agresivnější Berdych bude mít ale větší šanci na velké tituly. Měl by si rovněž uvědomit, jak dobře dokáže hrát na síti. Čím je starší, tím víc mu půjde k duhu zkracování výměn.
Výpady dopředu, v nichž si stále nevěří, by měly být jeho další mottem. Jistě, každý jsme nějaký, a Tomáš je od přírody nesmírně konzervativní. Udělat jakoukoliv změnu je pro něj těžší než pro mnohé další. Čas již ale dávno přišel, není nač čekat.
Superkouč i forhendové klaksony
Pomoci rozpohybovat se by určitě mohl nový člen týmu. Úspěch superkoučů v letošním roce byl dramatický a nezpochybnitelný, taková pomoc by se hodila i české jedničce. Otázkou však je, nakolik zůstal zhrzený po neúspěšných námluvách s Ivanem Lendlem a zda ho tahle zkušenost neodradí.
I Berdychovy další tahy mimo kurt naznačí, jak skutečně vnímá svou poslední fázi kariéry. Zda stále myslí na grandslamový titul, či na něj již rezignoval a hlavním cílem bude spíš co nejdéle se udržet na současných pozicích v desítce.
Nejlepšímu českému tenistovi třetího tisíciletí můžeme jen přát, ať udělá to nejlepší rozhodnutí. Odvaž se, to by byla moje rada. Odvaž se stále myslet na grandslam. Odvaž se i na kurtu, ať troubí tvoje forhendové „klaksony“ co nejčastěji. Úspěch to nezaručí, není ale také co ztratit. To, že jsi skvělým a nesmírně vyrovnaným hráčem, už víme všichni.