Na comeback Kvitové se vzpomínat nesmí. Končí geniální hráčka, po níž zůstanou i kdyby...
BLOG JANA JAROCHA | Bolestivý pohled z posledního zápasu kariéry, kdy sotva běhala a kupila chybu za chybou, rychle vyvane. Pracující máma Petra Kvitová dorazila do New Yorku rozloučit se definitivně s tenisovou dráhou a zápas na grandslamové úrovni jí jasně řekl, že je čas. Comeback po mateřské končí s bilancí 1 vítězství a 8 porážek, takhle se ale na levorukou dračici vzpomínat nebude a nesmí.
Výkřiky pojď či cop neposedně jí poskakující po zádech, když svou zlatou levačkou trefovala winnery, to je obrázek, jak si máme pamatovat tuhle výjimečnou osobnost. Za dvacet let profesionální kariéry dokázala to, co hrstka hráček před ní. 2 Wimbledony, 31 turnajových titulů na WTA Tour celkem, 6 Fed Cupů, olympijský bronz, to jsou sci-fi čísla.
Zůstávají ale i kdyby… Nikdy se nestala světovou jedničkou, byť se k trůnu opakovaně dostala blizoučko. Ve finále Australian Open 2019, její nejtěžší životní porážce, ji od něj dělil jediný set proti Japonce Naomi Ósakaové. V lednu 2012 na turnaji v Sydney a poté znovu v Melbourne dva zápasy.
Koncem průlomové sezony 2011, kdy vyhrála první Wimbledon a následně Turnaj mistryň v Istanbulu i Fed Cup v Moskvě, však byla jasně nejlepší na světě, byť computer před ní měl dánskou obranářku Caroline Wozniackou. Ta objížděla víc turnajů a měla konzistentnější výsledky. Pokud však Kvitová byla na vrcholu formy, nemohla s ní Wozniacká hrát.
Geniální talent byl pro Kvitovou požehnáním a zároveň prokletím. Hrála instinktivní tenis plný agresivity a vítězných úderů. Střídala turnaje, kdy vstřílela všechny s těmi, při kterých se porazila sama. Zvlášť na grandslamech na ni postupem času tréma a tíha očekávání doléhaly víc a víc. Dva grandslamové tituly, které získala, se s jejím nadáním jeví vlastně jako málo. Kdo ví, jak by její kariéra vypadala, pokud by dala ještě víc tréninku. Geniální lidé jsou však sví a Petra Kvitová mezi ně bezesporu tenisově patřila.
