Případ Bucha: Potíž není v přeřazení do juniorky, ale v problematice výstupních klauzulí
Je to velmi citlivé téma. Hráč neprodlouží smlouvu, na to je odstaven do rezervy, potažmo do juniorky. Poslední případ tohoto druhu se točí kolem odchovance Slavie Pavla Buchy. Jeho přeřazení do juniorky přitom není primárně slabostí Slavie, ani jakousi nelidskostí. Celý problém tkví ve výstupních klauzulích.
Vždycky je nejdůležitější dívat se tam, kde problém vzniká, ne tam, kde už je.
Převedeno do aktuálního tématu: když Cristiano Ronaldo vyrovnal v zápase Portugalsko-Španělsko chvíli před koncem na 3:3, je lichá úvaha řešit, jak to měl David De Gea chytat. Nemělo dojít k faulu před přímákem...
U případu Pavla Buchy je to docela podobné. Vyřazení z áčka bylo jen vyústěním kvůli neshodám o výstupní klauzuli. V bodě, kdy bylo Buchovi oznámeno, že si má přendat věci z kabiny prvního týmu do kabiny toho juniorského, se Slavia nezachovala nijak zpátečnicky, nelidsky, nebo prostě hloupě.
Zachovala se zcela v duchu obchodního světa, přitom sama sebe brání před podobným chováním. Červenobílí si odsouzení za tento krok nezaslouží. Použili své právo, jakkoliv je to kruté nebo nepopulární.
Jen si zkuste představit, kdyby vedení Buchu za takových okolností v áčku nechalo. Nebylo by to ještě praštěnější? Nedosáhnout svého za stolem, navíc se v hráči alespoň ze svého pohledu zklamat, ale přesto srazit patky?
Ne, Bucha za takových okolností v juniorce skončit musel a měl. Zápletka přišla dřív. Výstupní klauzule je ošemetná věc. Hráč jako by tím nepřímo říkal, že vůči klubu není až tak loajální. Hledí víc do budoucna na svůj vlastní prospěch. Na případný přestup ven a nechce o něj přijít.
Je to samozřejmě zcela pochopitelné, hloupé jsou kluby, které hráče předržují a brání jim i v posunech, které jsou už na první pohled lákavé, smysluplné a nemělo by se jim říkat ne.
Naproti tomu kluby si zase hlídají vlastní byznys. Investují do rozvoje hráčů a chtějí tedy nad nimi mít kontrolu. Pokud možno absolutní, což, prosím, neberte nijak svrchovaně. Je to strategický přístup z hlediska sportu i peněz.
Pokud tedy šéf Jaroslav Tvrdík principiálně nevítá umisťování „výstupek“ do smluv, je to jeho vůle a zcela pochopitelná.
Druhá věc je, jak si vůbec představovat prodeje hráčů do ciziny, a jak k nim prakticky přistupovat. Říkat fotbalistům na uvítanou, že tady budou dva roky, je zbytečné sebeomezování v budoucím rozhodování, jelikož čas může přinést i zcela nenadálé situace, které si třeba budou žádat mimořádný přístup.
A stejně tak je velmi nelehké určovat si sám hodnotu vlastních hráčů. V současné době se totiž česká liga prostřednictvím Sparty a Slavie pokouší převrátit dlouho zavedený řetězec. Tedy „už jsme schopni vykupovat hráče z nizozemské ligy, turecké...“
Souček jako příklad
Částky, respektive náklady na sestavování kádru se logicky zvyšují, a s tím se zvyšují i nároky na potenciální zájemce, aby i Spartě a Slavii pořádně zaplatili za jejich hráče.
Lze k tomu ale cizí kluby donutit? Nejsme v jejich očích v celém řetězci ještě stále tam, kde jsme byli i před deseti, dvaceti roky? Není pak trochu zbytečné nutit vlastního hráče, aby si nechal vyhnat výstupní klauzuli – když už ji chce mít ve smlouvě – někam do výše nejvýznamnějších přestupů české ligy poslední doby? Mimochodem kam by v případě Pavla Buchy i tak došla.
Aktuální dění kolem Tomáše Součka pak celkem dokazuje výše zmíněné. Fiorentinu zřejmě nikdo nepřesvědčí, aby se otřásla víc než za tři miliony eur.
Je úctyhodné pokoušet se obracet pořádky, ale zároveň velmi těžké. A je otázka, jestli je to vůbec správné. Nedostat se do křížku s Buchou kvůli „výstupce“ by bylo liberální a v případě jeho přestupu by mohla pokračovat jakási návaznost roky vyzkoušená.
Posunout nadějného borce jednoho dne výš v rozumných intencích, nezaseknout se na tom, že za něj chci příliš. A tím mu rozšířit mentální i herní dovednosti, a pak hledat za něj náhradu, přičemž točíte peníze v českém fotbale.
