Ondřej Kolář přicházel do Slavie s profilem, že umí nohama dost dobře na to, aby rozehrávka odzadu byla úplně vyťukaná. Že přispěje ke konstruktivitě stoperů a červenobílí budou pevněji na míči. Ale i s tím, že to není až takový čapájev jako svého času třeba Martin Vaniak.
Byly zápasy, v nichž Kolář velký zákrok, kterým by týmu vydatně prospěl, neudělal. Přesto se nikdy jeho pozice ani náznakem neotřásla, trenéři Slavie zkrátka měli jasnou představu, jak má brankář v jejich týmu hrát, a liberecký odchovanec to splňoval.
Jenže už se nakupilo i dost utkání, v nichž Kolář doopravdy zazářil. Naposledy v Kluži.
Chytil hlavu Tucudeanovi, penaltu Omranimu, sesbíral s velkou jistotou pomalu každý do vzduchu kopnutý balon.
A přitom zůstal sám sobě věrný, třeba Tucudeanovi udělal šťastnou kličku, z níž pak tým vyjel během pár vteřin na půlku soupeře.
Je to důležité umění, hra nervů. Kdyby Kolář neměl smysl pro kombinaci a vlohy pro mnohdy hraniční řešení situací, mohli by se stopeři se svou snahou rozehrávat jít vlastně bodnout. Kolář by je překopával do tramtárie, a zase by se hrálo přes dlouhé balony do útočníka, jehož povinnost by byla vyhrávat hlavy. Žádný nápad.
Kolářovo počínání má proto vysokou nadhodnotu. Zvláště pak, vytáhne-li takové zákroky.
Ten večer připomínal skoro Martina Vaniaka, který před dvanácti lety dovlekl Slavii naposledy do Ligy mistrů...