Pohled do propasti. Na Nou Campu se fotbal mění v "ptačí" divadlo

Zápas na Nou Campu všichni berou jako sváteční podívanou. Diváci jsou uctiví, slušní, neustále se na každého usmívají. Potřebujete poradit, kudy na tribunu? Není problém, lámanou angličtinou vás dívka ve stánku s rychlým občerstvením ochotně nasměruje.

Vyjíždím s kolegy do čtvrtého patra, nejvýš, kam to v barcelonském chrámu jde. První pohled dolů? Nepopsatelný. Dokud člověk na práh Nou Campu nevkročí, neví, co je to opravdový fotbalový zážitek.

Přirovnal bych ho k tomu, když den po zápase okresního přeboru navštívíte na Letné utkání české reprezentace se Španělskem. Taky budete sledovat dva úplně jiné sporty.

Co se týče atmosféry, barcelonské publikum tolik horkokrevné není. Opravdu burácí jen málokdy, takřka stotisícový dav párkrát překřičí i plzeňští fandové. Když ale celý stadion spustí, opravdu to stojí za to. V horních patrech tribuny máte pocit, že se pod vámi za chvíli rozpadne židle. Tolik to pode mnou duní.

Už když barcelonská parta vybíhá na trávník k rozcvičení, spustí se bouřlivý potlesk. Ale to není nic proti tomu, když se tribuny zaplní a spustí se naplno.

Stotisícový kotel křičí při čtení sestavy domácího týmu, burácí i během klubové hymny, která předchází nástupu hráčů na trávník. Největší aplaus se spustí u jména Lionel Messi, pochopitelně.

Pohled na trávník barcelonského chrámu z nejvyšších pater je opravdu úchvatný

• 
• 3 zobrazit galerii

"Viktorka Plzeň!!!!," zní do toho nesměle z horního rohu, kde z plných plic fandí příznivci Západočechů. Ti se se nevzdali ani po rychle obdržené brance a dál poctivě hnali své borce dopředu.

Dojem z Nou Campu je prostě úchvatný, ten pohled dolů ve mně zůstane hodně dlouho. Připadal jsem si jako orel, co hledí dolů na zem a číhá na svou kořist. Upřímně, nemám rád výšky. Ale tady jsem strach rychle překonal a vychutnával si každou vteřinu utkání.