Omluva Martiny Navrátilové za výrok, že transsexuální sportovkyně podvádějí, je dalším důkazem nemožnosti vměstnat rozličnost jedinců lidského rodu do jasných kategorií. Tím spíš ne ve sportu, do něhož společnost projektuje víc očekávání, než kolik jich je schopen uspokojit. Sport například nikdy nebude spravedlivý a vítězství, medailí či jiných cen v něm nikdy nebude dosaženo „po zásluze“, nýbrž jen v důsledku velké snahy, chtění, ale také shody okolností.
Bývalá čechoamerická tenistka lesbické orientace se nechala unést ve sloupku pro Sunday Times. Aniž by udala konkrétní podnět, obula se do změn pohlaví špičkových sportovkyň/sportovců jako takových. Použila slova jako „šílené“ a „nefér“. Proti přeoperovaným ženám by prý nechtěla hrát nejen proto, že mají fyzickou výhodu, ale i proto, že handlují s tělem kvůli penězům.
Problém, jak si z hlediska kategorií poradit s lidmi, jejichž sexualita (a tím i celkové ustrojení organismu) se liší od rozšířené bipolarity žena/muž, není nový. Nové jsou společenské okolnosti. Z euroamerické části světa se do dalších jeho koutů šíří svobodnější náhled na minority. U části většinové společnosti to vyvolává škálu emocí, od pocitu ohrožení až k hněvu.
Snaha alespoň částečně porozumět, oč vlastně jde, je malá. I proto se problematice ve společenské diskusi přikládá větší význam, než ve skutečnosti má, menšinám se přisuzuje větší vliv, než je ten reálný, a celkově vzniká dojem, jako kdyby byl svět zaplněn anomáliemi.
Soustředíme-li se na otázku pohlaví a jeho změny, jsou tato zveličení o to patrnější, že se jedná o věci spojené se sexualitou. K té má současná „civilizace“ nepřirozený hysterický vztah, vezmeme-li v úvahu, že je nám početím přirozeně dána.
Sport nemůže na tento kontext zapomenout a snažit se o technická řešení s pomocí pravidel, omezení a kategorizace. Rozdělení do skupin, jimž je určeno se poměřovat podle dílčích lidských parametrů, je uvnitř jednotlivých odvětví možné díky konsensu. To je příklad hmotnostních kategorií v úpolových sportech nebo soutěží omezených věkem sportovce (třeba do třiadvaceti let, od padesáti let, a podobně).
Možná by stačil respekt
Přestup mezi kategoriemi většinou nikoho nepobuřuje. Do vyšší váhy musím přibrat, juniorem přestávám být o nějakých narozeninách a tak dál. Jinak to je u paralympioniků, kde je kategorizace stále předmětem drsných sporů a obvinění z podvodu, že někdo je na nějakou kategorii „málo postižen“, a přesto v ní závodí. Ovšem jsou i jiné a hodně specifické případy svědčící o tom, že emoce hrají velkou roli.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
Vyzkoušet za 1 Kč Více informací
Už mám předplatné. Přihlásit se
