Budoucnost pro fotbalové stadiony. Nejen o tom, jak budou "chytré" za 50 let
Fotbaloví fanoušci milují stadionovou turistiku. Mnozí z těch, kteří se vypravili na včerejší finále Ligy mistrů do Madridu, jistě navštívili třídu Melancholiků, což je příznačný název pro ulici obtáčející opuštěnou stavbu Estadia Vicente Calderón. Donedávna pětihvězdičková aréna, tedy z nejvyšší třídy podle klasifikace UEFA, ovšem čeká na svůj konec.
Už se kolem ní shromažďuje těžkotonážní technika potřebná k bourání. Španělské hlavní město zde hodlá vybudovat park. Když budou mít pamětníci štěstí, dějiště mnoha slavných zápasů bude připomínat aspoň tak umně a pietně upravené prostranství, jaké se nachází v Londýně na místě slavného Highbury.
Vedle zanikání populárních stánků ale naopak po celém světě rostou v bezprecedentním množství nové či zgruntu renovované chrámy tohoto sportu, fungují jako významné body na metropolitních mapách a coby urbanistické počiny spoluurčují život komunity mnohem širší, než jakou tvoří milovníci „míče kopaného“.
Z návštěvy místa, kde se nachází fotbalový stadion, při tom může vnímavý pozorovatel leccos pochopit o zemi nebo městu, v některých případech i o domovském klubu. Když si osobní dojem doplní informacemi o výstavbě či historii, už může jít o docela plastickou představu, jak se v navštíveném místě žije.
Vezměme třeba Olympijský stadion v Baku, kde se hrálo finále Evropské ligy. Pravda, je to stadion všesportovní a fotbalový zápas zde není tím úplně top zážitkem. Nádherná stavba to však je a skvěle koresponduje s jinou moderní výstavbou ázerbájdžánské metropole, kypící životem. Necelých pět kilometrů odtud se děje ohromná proměna městského centra rozkládajícího se v zátoce Kaspického moře financovaná autoritářským režimem doživotního prezidenta Ilhama Alijeva.
V zemi silného vůdce, jež má díky těžbě ropy nejrychleji rostoucí hrubý národní produkt na světě, se projekty s nejvyšší prioritou uskutečňují celkem snadno. Z pozic západoevropské demokracie jsou snadno kritizovatelné, z obecného hlediska má ale jejich včleňování do prostoru jasný smysl a účel.
Ne vždy je to v případě východních režimů zaručeno. Poněkud stranou pozornosti zůstala slavnost, při níž byl před dvěma týdny otevřen první ze sedmi nových stadionů pro mistrovství světa 2022 v Kataru, jeden z těch menších Al Janoub s kapacitou 40 tisíc míst.
Otázka smyslu těchto futuristických staveb už z hlediska jejich nevypočitatelné budoucnosti byla nastolena. Těžko říct, kolik jich má šanci „odsloužit“ aspoň polovinu toho,
