Mistrovství světa v Brazílii. Fotbalová krása i zbytečné velikášství
Moje mise v Brazílii končí. A pod dojmem toho, co jsme mohli vidět v sobotním osmifinále, musím říct, že se mi domů nechce, protože tenhle šampionát produkuje obrovskou kvalitu i emoce.
Před turnajem panovaly obavy, jestli pořadatelé stihnou dostavět stadiony. Nebylo všechno doladěné, některé věci se, především v Sao Paulo, dodělávaly za pochodu, ale nijak to zápasy neovlivnilo. Zpoždění trápila i práce na infrastruktuře, ať už letišť, městských vlaků nebo autobusových linek. V Recife vidíte v ulicích rozestavěné, ovšem nedokončené zastávky.
Ovšem procestoval jsem celkem pět měst, postupně se přesouval ze Sao Paula do Ria, následně do Manausu a z něj přes Brasílii do Natalu. Ani v jednom případě jsem neviděl na letištích chaos případně jiné organizační problémy (ty paradoxně nastaly až před mou zpáteční cestou do Evropy).
A asi největším tématem před šampionátem byla hrozba masivních demonstrací. Několik jich proběhlo, ovšem s rozsahem těch loňských při Poháru FIFA se absolutně nedaly srovnat.
Brazilci se opravdu chtěli předvést co nejlépe před světem, takže se úderem 12. června začalo mluvit o fotbale. Nejprve sice o vymyšlené penaltě ve prospěch „kanárků“, ale potom především o skvělých zápasech a rekordní gólové úrodě. A sobotní duel domácích s Chile to podtrhl. Všechno je rozehráno tak, abychom viděli nejlepší mistrovství v historii.
Pořád by se však nemělo zapomínat na to, co předcházelo před 12. červnem a co se bude dít v Brazílii po 13. červenci, až se vrátí život do normálu. V Manausu či Cuiabá zůstanou naprosto zbytečné stadiony, v Brasílii trojnásobně předražená aréna, na které se napakovali jen vyvolení. Naopak miliony budou dál žít v chudobě a připomínat, že tahle země je plná obřích rozdílů.
Jsem přesvědčený, že FIFA by měla dávat šampionát jen do států, které jsou na to ekonomicky připravené a kde turnaj nezasáhne tak výrazně do života jejich občanů. Navzdory nezapomenutelným třem týdnům, které jsem tady prožil. A za ně nemůžu jinak než poděkovat. Sice kýčovitě, ale vřele. Muito obrigado, Brasil!!!
