Nestává se často, že by fotbaloví funkcionáři „poslechli“ komentáře a doporučení z novin. Když Viktoria Plzeň prohrála na půdě Ludogorce v prvním utkání play off Ligy mistrů, ve Sportu vyšel komentář s titulkem: Opory opět selhaly. Je čas na změny.
Berte to, prosím, s nadsázkou, v Plzni moc dobře věděli, že k nim musí přistoupit, ačkoliv se je snažili co nejvíc oddálit. Odstartoval je nepovedený zápas v Sofii, kde si vedení klubu po porážce 0:2 a mizerném výkonu naplno uvědomilo, že současný tým není v Evropě tak konkurenceschopný jako dřív. Je dobře, že se k nim vedení odhodlalo, ale pojďme si říct, co zároveň kroky posledních dnů ukazují.
Viktorii opouštějí dvě někdejší opory Daniel Kolář a František Rajtoral. Do klubové historie se oba zapsali nesmazatelně, přispěli ke čtyřem mistrovským titulům i dvěma účastem v Lize mistrů. Ale jejich přínos se už v poslední sezoně vytrácel.
Rozloučit se s dlouholetými oporami je vždy složité. Existuje správné načasování? Dokud to nějak funguje, kdo najde odvahu říct, že už je konec? A když to začne stagnovat, těžko po pár týdnech řeknete hráči, který toho tolik udělal, že už to má za sebou, ať si hledá jiné angažmá. Pořád nějak věříte, nebo si aspoň přejete, že ještě chytne druhou mízu.
Jenže když už to trvá delší dobu, a to u obou platilo, musí se jednat. Františka Rajtorala neprobudila ani větší konkurence, Daniel Kolář ji na své pozici neměl. A přirozený úbytek hladovosti se musí negativně projevit. Záleží také na přístupu daného hráče, jak se s novou rolí (náhradníka) smíří. Pokud to hůře skousává, je lepší, když jde dál, byť angažmá v dalekém Gaziantepsporu rozhodně není něco, o čem sní každý malý kluk. A neodchází se slavobránou ale zadními dveřmi. Podobně to zažil loni na podzim Václav Procházka.
Viktoria každopádně potřebuje oživit a probudit, na sentiment není ve fotbale příliš místa. To ještě neznamená, že odchodem obou hráčů se situace okamžitě zlepší. Koláře verze 2016 se nahradit podaří, ale složitější to bude s verzí Kolář 2011 až jaro 2015, kdy nastřílel čtyřiačtyřicet ligových gólů a kdy patřil k hlavním tahounům pohárově mimořádně úspěšné Plzni v éře Pavla Vrby.
Ta doba je pryč. Západočeský klub se ani na druhý pokus nevrátil do Champions League. Jeden z důvodů může být, že s přirozenou a postupnou proměnou kádru začali pozdě. Letos v zimě i v létě se chovali na přestupovém trhu nezvykle tiše. Pochopitelně si našli vysvětlení, že se to netýká tenčících se prostředků na transfery a že je složité sehnat hráče, kteří by Viktorii pomohli.
Jenže současné změny naznačují něco jiného. Že by vedení nevidělo nutnost přestavby, o níž začalo mluvit až nyní? Určitě o ní vědělo, generální manažer Adolf Šádek má kontroverzní pověst, ale těmto věcem rozumí. V minulosti dokázal pumpovat do kádru novou krev. I to je jeden z důvodů, proč plzeňská dynastie trvá tak dlouho.
Do současné rošády se klub pustil až ve chvíli, kdy věděl, že vydělal minimálně téměř sto padesát milionů korun z pohárů. Třebaže ji potřeboval už dřív.
Plzeň udělala dobře, že našla odvahu pro svou postupnou přestavbu, byť ji zahájila se zpožděním. Úmyslně opakuju slovo „postupnou“, aby z toho nevyznělo volání po řezu. Ten patří na operační sál, ne do klubů, pokud jsou správně vedeny.
Když se prošvihne správná doba, může návrat na úspěšnou cestu trvat déle. Ale zásadní je, že se na ni Viktoria vydala. Ačkoliv to znamená sbohem těm, kteří jí pomohli na vrchol.
Související články
