Kdo pozorně sleduje pondělní rubriku Sportu mapující víkendové starty českých legionářů, ví, že to s jejich pravidelností není u mnohých žádná velká sláva. Ale najdou se i výjimky. O jedné z nich chci – po čase – napsat.
V úterý večer zvítězilo Bordeaux na hřišti Caen přesvědčivě 4:0. Na třetí gól hostů nahrával Jaroslav Plašil , čtvrtý dokonce sám vstřelil. Byl to jeho první ligový zásah od listopadu 2015 (mezi tím se dvakrát trefil v pohárech). Lehce by to svádělo k závěru: Aha, trefil se po patnácti měsících, to je i na záložníka málo.
Jenže ono je to přesně naopak. Bývalý reprezentant, v Česku mnohdy kritizovaný, si jako jeden z mála dlouhodobě udržuje konstantní výkonnost a místo v základní sestavě. V Bordeaux kroutí osmou sezonu (jeden téměř celý ročník strávil na hostování v Catanii) a za tu dobu prakticky nikdy nevypadl na delší dobu ze základní sestavy.
V této sezoně má na kontě čtyřiadvacet startů, většinou devadesátiminutových. Jen dvakrát šel do hry jako střídající. Podobným číslem se nemůže pochlubit žádný ze současných reprezentantů působících v předních soutěžích, ani jiní čeští legionáři. Až na jednu, očekávatelnou výjimku. Petr Čech má zatím na kontě stejný počet startů jako Plašil.
Je evidentní, že v Bordeaux vědí, co v pětatřicetiletém univerzálním záložníkovi mají. Jinak by se neblížil ke třem stovkám soutěžních startů za Girondins. Podobně to zřejmě vnímali i reprezentační trenéři, proto loni v létě ukončil své působení v národním týmu na čísle 103 a stal se teprve čtvrtým českým hráčem v historii, který překročil magickou hranici.
Plašilova role? Jako současní čeští hokejisté v NHL
Jenže my v Česku jsme to v průběhu jeho reprezentační kariéry viděli a vidíme jinak. Přeceňovaný, průměrný. Takové měl přívlastky. On sám věděl, že pokud se mu něco nepovede, ozve se pískot a přilétne kritika. Za takové situace se nikomu nehraje dobře.
Proč zrovna u něj nastal tak velký rozdíl v tom, jak byl vnímán doma a tam, kde se jako doma cítí? Možná i v nepochopení jeho přínosu a předností. V národním týmu začínal za éry těch největších es jako Pavel Nedvěd , Karel Poborský , Tomáš Rosický a další. A tak se čekalo, že po jejich konci převezme naplno jejich roli.
Jenže on nikdy nebyl rozdílovým hráčem. Samozřejmě, že na úroveň zmíněných se nedostal, ale v klubech si jej vážili pro servis, byť méně viditelný, který svým spoluhráčům dopřával. Zeptejte se třeba Tomáše Rosického nebo i dalších, jak to vnímali přímo na trávníku.
Plašilova role se dá přirovnat k aktuálním českým hráčům v NHL. Většina z nich má v klubu dobré postavení, jsou uznáváni pro svou spolehlivost, ale nejsou to ti, kteří rozhodují o bodech a vítězstvích. Přesně to nazval Martin Ručinský po zářijovém Světovém poháru. „V NHL jsou kluci spíš jen v pozici dělníků.“ Ve fotbale je to podobné, proto reprezentace ve dvou nejpopulárnějších sportech v Česku už před časem vypadly ze špičky.
Plašil také patří víc k dělníkům. Ale i těch, kteří si někde dlouhodobě vybojovali tak silnou pozici, máme málo. Proto to vypadá, že správnou odpovědí na otázku v titulku je, bohužel, v první části věty…
Související články
