A co to máte za příjmení? Trochu zabrousíme i do jiných vod
BLOG KRISTIINY MÄKI | Asi nejčastější otázka lidí, když se dostanou do kontaktu s mým příjmením. Pojďme si ho tedy na začátek objasnit. Je finské, to je celý. Můj tatínek je Fin a já jsem se tam narodila, jsem tedy napůl Finka. Naši se seznámili v Rusku, kde byli oba na dovolené. První tři roky jsme bydleli ve finském městě Lapua, potom jsme se přestěhovali kvůli české babičce do Žďáru nad Sázavou.
O Finech se říká, že jsou spíš uzavřenější a chladnější. Takhle, jak to můžu srovnat osobně, bych řekla, že je to člověk od člověka. I v Česku se najdou uzavřenější povahy a stejně jako ve Finsku velice otevření a přátelští lidé.
Velký rozdíl vidím spíš v tom, že Česko je postkomunistická země. Teď už se to hodně srovnalo, ale když jsem byla malá, tak ve Finsku třeba byly k dostání věci, které se v Česku objevily až za pár let. Taktéž to bylo i s novými písničkami apod.
Co se týče sportu, řekla bych, že obě země jsou známé velkými fanoušky. Rozdíl je trochu v atletice, kde na finské závody a mítinky chodí určitě víc lidí. Ale je fakt, že v Česku máme jeden pořádný mítink, a to je Zlatá tretra, na kterou je vždy narvaný stadion, což mě moc těší. Možná kdybychom uspořádali víc atletických mítinků, zajímalo by se víc lidí.
Když bychom se bavili o hokeji, jsou na tom obě země stejně. Narvané stadiony a v případě vítězství bujaré oslavy. U nás doma byl hokej vždycky na prvním místě, protože můj brácha hokej hrál a taťka je velký fanda. Takže to byly nejen hokejové zápasy, ale takové to přetahování s okolím, jestli vyhraje Česko, nebo Finsko.
Samozřejmě jsme fandili Finsku, byl to větší adrenalin. Tady je nutné zmínit i jeden příběh. V roce 2013 jsem se poprvé zranila, přetrhla jsem si plantární fascii, šlachu ze spodku chodidla. V tu dobu můj bratr měl jít hrát hokej do Liberce za Bílé Tygry. Sen každého mladého hokejisty a sen každého otce mladého hokejisty. Brácha byl zvyklý hrát útočníka v první lajně. Přetrhal si ale vazy v kotníků při tréninku a bylo z toho volné léto pro nás oba.
Oba dva o berlích.
Rozdíl byl v tom, že já v atletice nijak nevynikala, spíš naopak - a brácha měl nakročeno k velkým věcem. Zranění nás ale poznamenalo úplně jinak. Bráchu to sejmulo. Když se po pár měsících vracel, byl ve třetí lajně a neustál to. A jelikož byl mladý, ani přemlouvání rodičů a trenérů nepomohlo.
Mně zranění otevřelo oči a začala jsem se chovat zodpovědněji jak v tréninku, tak v regeneraci a ve všem okolo. Za rok jsem zaběhla tři české rekordy. Tímhle se nechci nikterak chlubit, jen sděluji situaci, jak probíhala. A možná někdo, kdo si zrovna prochází zraněním a návrat není úplně lehký, protože nikdy není, si uvědomí, že v tom není sám. A že vzdát to bez boje je moc snadný.
Brácha mi po pár letech sám přiznal, že se na to neměl vykašlat, že měl bojovat. Že je mu to zpětně líto. Někdy vlak ujede a nikdo s tím nic nezmůže, jen my sami. Život nás bude pořád zkoušet pády, jestli vytrváme a vydržíme. Zranění jsou těžká fyzicky a zejména psychicky.
Asi jste kolikrát slyšeli příběhy o mladých talentech, kteří se zranili tak, že už pak nešlo v kariéře pokračovat. Hlavní osoby u těchto situací jsou trenér, fyzioterapeut a rodiče. Trenér zvolí správnou míru tréninku k návratu, protože jsou dva typy lidí - ti, co to přeženou, a ti, co jsou moc opatrní.
Fyzioterapeut je hlavní uzdravovací síla. Rodiče jsou ti, kdo vás nenechají se na to vykašlat v mladém věku. I za cenu donucení. Trochu jsme zabrousili do jiných vod, než měl být úvod. To je na sportu krásné. Svojí strukturou a vývojem připomíná až moc životní situace, které řešíme běžně bojovat, a denně.
Hlavní smysl bojovat, vstát po prohrách a pádech, zůstat nohama na zemi, když se daří - to všechno se podobá běžnému mu životu. Tak třeba příště zase víc o sportu a o životu. Běhu zdar!
