V Liberci bijí na poplach: bez investic to nejde. Šetření může odvát poháry
KOMENTÁŘ KRYŠTOFA ROSSMANNA | Poslední ať zhasne. Liberec během uplynulých let kouzlil nahoře v tabulce, s těžkými obměnami v kádru žongloval víc než úspěšně. Až doteď. Ambiciózní značka transferové léto oproti dalším konkurentům o poháry podcenila, před realizační štáb postavila složitý rébus. Jak konkurovat soupeřům s řádově vyššími náklady? Na severu nadešel čas zatáhnout za brzdu a zaktualizovat software.
Ten přístup fascinoval a stále fascinuje. Za málo peněz se ve Slovanu dělá hodně muziky, U Nisy by v trefnější verzi známého přísloví hrál nejspíš rovnou celý orchestr. Klub umí pracovat s atmosférou, zaměstnává schopné lidi a chytře volí trenéry. Každá písnička se ale ohraje.
Poslední sezona má jasnou tendenci: výdaje se škrtí, co se dá. Drahých nákupů (jednotky milionů) napočítáte minimum, mezi poslední největší patří příchody Tarase Kačaraby s Oscarem Dorleym. Oba mají teď mnohonásobně vyšší cenu, jeden už patří Slavii nastálo, druhý u sešívaných zase hostuje. Až na výjimky Liberec sbírá hráče s končícími smlouvami, mladíky či borce z druhé ligy, kteří hledají kariérní boom. V poslední skupince vyrostl třeba Jakub Pešek, jehož během léta vykoupila Sparta za přibližně 15 milionů. Ze sumy se na trhu neotočil ani cent.
Filosofie majitele Ludvíka Karla je i po letech daná: neplatit zběsilé částky, neriskovat a s nikým se na trhu nepředhánět (určitě ne se sousedním Jabloncem, který si povoluje opasek mnohem víc). Právě za řízení ekonomiky v zelených číslech si klubový boss zaslouží absolutorium. Vážně. Není ohrožena stabilita základů, Slovan třikrát slavil titul a navíc zviditelňuje své jméno v Evropě, kde se mu daří, ať už za něj hraje kdokoliv.
Pravdou ovšem zůstává, že každá firma bez investic jednou zákonitě přestane chytat zbytek trhu.
