Být favoritem OH? Nezáviděníhodné, příjemnější je dokázat překvapit
Olympiáda je globálním svátkem sportu. Tahle definice stále platí, i když současnost, a nedávná minulost, její lesk částečně překrývá. Důležitost olympijské myšlenky pro současnou společnost je ale podle mě podstatná víc než kdy jindy, proto zasluhuje velkou pozornost. Na Zimních olympijských hrách v Pekingu nás bude reprezentovat početně rekordní výprava. O tom, že adeptů na medaili nemáme zase tolik, již bylo napsáno víc než dost.
Neřeknu vám, kdo medaile přiveze. Zimní sporty sice sleduji, ale jsem pouhým fanouškem a laikem. Nemyslím si tedy, že bych se měl vyjadřovat k tomu, čemu nerozumím. Co vám ale dnes chci říct, je jiná věc. To, že se od našich sportovců, alespoň dle mediálního zpravodajství, neočekávají zrovna medailové hody, může pro některé z nich znamenat velkou výhodu.
Mluvím především ze své vlastní tokijské zkušenosti, takže i z mého medailového zážitku budu čerpat. Srovnám vám dvě dost výrazně odlišné situace, které jsem prožil a viděl velice zblízka. Jiří Prskavec jel do Tokia na Letní olympijské hry jako absolutní favorit na zlato. Tak nějak se počítalo s tím, že až přiletí zpátky, na krku se mu bude houpat zlatá medaile. Pro nás, co známe vodní slalom, byla situace odlišná. Věděli jsme, že Jířa, pokud mu vše sedne, nemá konkurenta. To se však ve sportu, obzvlášť v tom našem, jistotě nerovná a to, co on sám prožíval jen pár dnů před závodem, byla enormní, jakože hodně velká, zátěž na jednoho člověka. Nedovedu si to představit.
Však to sami budete moci bezprostředně vidět na televizních obrazovkách v dokumentu s názvem Jířa jede do Tokia.
Psychické zátěži tam v tu chvíli čelil sám. Minimálně z mého pohledu to tak vypadalo. Byl uzavřený a viděl jsem, že ve své hlavě prožívá obrovský neklid. Můj závod skončil v pondělí. Když jsem se v úterý ráno probudil, bylo mi dost špatně. Nebudu lhát, kocovina se přihlásila o slovo. Ač jsem sám sobě řekl, že Jířu za každou cenu nesmím před závodem rušit, tak můj popůlnoční příchod na pokoj nebyl úplně zdařilý. Ráno říkal, že pár věcí z mého nočního stolku skončilo na zemi.
Moje našlapování asi taky nebylo zrovna po špičkách, jak jsem si v tu chvíli představoval. Naštěstí spánek nikdy nebyl Jířovým nepřítelem, takže jsem velice rád viděl, že ho to nerozhodilo.
V tu chvíli začalo být obtížné fungovat v naší situaci na pokoji. Já v extázi, naproti tomu Jířa extrémně soustředěný. Do jeho dnu D, čti olympijské finále, zbývalo 72 hodin. To je přesně ta chvíle, kdy na sportovce vše dolehne a svůj výkon může prohrát ještě před jeho začátkem. On to zvládl. Moc toho nenamluvil, veselo přímo nebylo, ale ani smutno, jeho žaludek si to protrpěl. Můj teda taky, ale za to jsem si mohl pouze já sám. My všichni kolem něj jsme mohli pouze přihlížet, jaký vnitřní boj se v něm odehrával.
Za úplně opačný příklad uvedu sebe. Do Japonska jsem totiž s velkými uvozovkami jel jako „nadšený turista“. Sice skvěle připraven a extrémně motivován, ale bez jakéhokoli závaží. Málokdo o mně věděl a opravdu nikde jsem se nedočetl o tom, že by se od Rohana čekala medaile. V mé hlavě to bylo, spíše se to však podobalo touze a představám. Nebylo to nic srovnatelného se situací, když vás před odletem každý poplácává a ptá se jen na tu jednu věc, o které se málokdo chce s předstihem bavit. A když to nevyjde, ti co měli přijít, nepřijdou.
Moje tehdejší situace mi blížící se událost pohledem většiny našich olympioniků připomíná více. Samozřejmě máme výjimky, ale zcela upřímně, není jich moc. To však neznamená, že právě někdo neznámý v tu nejdůležitější chvíli nevystoupá na svůj pomyslný vrchol. Tu představu má v hlavě možná už teď, a to je dobře. Pokud tomu nevěříme předem, většinou se to nestane. Já si sebe na olympijských stupních představoval mnohokrát. Věřil jsem tomu, zároveň stál nohama na zemi a dobře věděl, že to vyjít nemusí. A to mě nijak výrazně neznervózňovalo…
Velké okamžiky se rodí z velké příležitosti. Tohle není z mé hlavy, ale rád si to občas připomínám. A platí to všeobecně, není to pouze sportovní fráze. Když něčemu půjdeme naproti, můžeme k tomu dojít. Pokud se tam nevydáme, nikdy to neuvidíme.
Všem našim olympionikům bych chtěl popřát, aby v danou chvíli ze sebe dokázali dostat maximum a při návratu domů mohli přemýšlet o tom, že celá ta cesta, to nemyslím do Číny, stála za to. Popřál bych jim i nutnou dávku štěstí, to také bývá třeba. Věřím i tomu, že se vše, i když to zcela jistě je a bude obtížné, zvládne bez komplikací. Především v to doufám kvůli všem hlavním aktérům české výpravy.
Na vás, čtenáře, bych chtěl apelovat s jednou věcí. Nestavte prosím sportovce do role těch, kteří by měli zahazovat svůj přirozený vrchol, který se v jejich kariéře už nemusí opakovat, pro politické účely. Věřte mi, že i oni mají své názory a hádám, že většina z nich zrovna neskákala radostí do stropu při informaci o konání ZOH v Pekingu.
Nikdo se jich však neptal, rozhodli to za ně. Je strašně snadné napsat do komentáře na sociálních sítích, že by bylo správné tam nejet, to dokáže asi každý. Důsledky pro sportovce, jako zaměstnance, který je vázán smlouvami, si už představí málokdo. Nemá smysl se tím více zabývat, pro olympioniky to však určitě musí být nepříjemné. Z vlastní zkušenosti vím, že není jednoduché se od toho dokázat oprostit.
A jak by to ovlivnilo čínský režim? Nevím, na to ať odpovídá někdo jiný…
Těch věcí je víc, ale přijde mi zbytečné do toho zabrušovat. Věřím, že rozumný člověk takovou potřebu nemá. Pokud ano, začít by měl podle mě sám u sebe. Třeba u věcí, které dennodenně používá.
Já se na olympiádu těším jako divák. Už od mala je to pro mě událost a budu ji s napětím sledovat, pokud mi to čas dovolí. Místem konání se tohle nemění. To ostatní je bohužel pouze důkazem, že hlavní historické olympijské myšlenky jsou už definitivně minulostí a sport jako takový není na prvním místě.
Zprávy ze dne 7. února 2022
HOKEJ: České hokejistky už mají postup do čtvrtfinále v kapse! Prohrou proti Dánsku si sice zkomplikovaly vyhlídky na postup, nakonec jim k jistotě pomohla pozdější výhra Švédska nad Čínou. Ve hře je ještě důležité první místo, které by znamenalo vyhnutí se zámořským favoritům ve čtvrtfinále. To mají svěřenkyně Tomáše Paciny stále ve svých rukou, stačí v úterním zápase porazit Japonky (od 9:40) alespoň za dva body. Jaký je formát play off ženského olympijského turnaje a jaké jsou možné soupeřky českých hokejistek ve čtvrtfinále? Čtěte ZDE>>>.
SANĚ: Německá sáňkařka Natalie Geisenbergerová vede v polovině olympijskou soutěž a útočí na třetí zlato v řadě. Anně Čežíkové patří 29. místo.
ALPSKÉ LYŽOVÁNÍ: Uff, to byly nervy. Kdo si v pondělí ráno nařídil budík na nepříjemných 5.00, aby sledoval olympijský sjezd mužů, rozhodně nelitoval. Naskytla se mu podívaná na velmi náročný, napínavý a nebezpečný sjezd, v němž Beat Feuz potvrdil roli jednoho z favoritů. Johan Clarey, kterému je 41 let, bral jako černý kůň stříbro. V akci byly i sáně svážející do cíle zraněného závodníka a také krev v obličeji jiného borce. Více čtěte ZDE >>>
SNOWBOARDING: Trenér českého snowboardcrossového týmu Marek Jelínek přijímá jednu ránu za druhou. Na olympiádě v Pekingu chybí po zlomenině nohou hvězda Eva Samková, v dějišti her se zranil Jan Kubičík a on sám jezdí v Číně na tréninky z izolace. Jelínek se dostal do speciálního režimu, protože byl vyhodnocen jako blízký kontakt člověka s pozitivním testem na koronavirus. „Seděl jsem od něj v letadle přes uličku,“ řekl Jelínek v on-line rozhovoru s novináři z dějiště her. „Představa, jak si užít olympijské hry, vypadá jinak. Jsem spíš v lágru, ale můžu být šťastný, že trenérskou činnost to neomezuje,“ dodal.
SHORT TRACK: Italská rychlobruslařka na krátké dráze Arianna Fontanaová obhájila olympijské zlato na 500 m, má rekordní desátou medaili. Mužům na 1000 m vládli Číňané.
