Jaromír Jágr před zápasem s Finskem o postup do finále mistrovství světa poslal své Hokejové rodině přes Facebook vzkaz. Byl plný zvláštního smutku, hořkosti a zklamání. Ze svých výkonů i z toho, že tentokrát jeho hra nerozproudila jen lavinu pochval, ale i diskuzi o tom, nakolik je ještě lídrem národního týmu. Taková nejistota je zbytečná. O Jágrově důležitosti pro reprezentaci není pochyb. Stejně jako o tom, že pro drtivou část této země zůstává nejuctívanější sportovní legendou, která tisícům lidí dělá život aspoň o trochu lepší.
Pochopit všechna zákoutí Jágrovy duše není snadné. Jedna věc je ale nad slunce jasná – tenhle muž žije pro hokej jako nikdo druhý. Obětoval mu celý život a i dnes mu podřizuje naprosto všechno. A právě to je důvod toho, proč i ve 42 letech každou minutu na ledě prožívá tak intenzivně, jak ji prožívá. Pro někoho možná až nepochopitelně vážně, ale to k velkému příběhu tohoto sportovního génia prostě patří.
Jen si to vezměte – dovedete si představit jiného hráče, který ve 42 letech povede kanadské bodování svého týmu na světovém šampionátu a bude se lidem omlouvat za svoje slabé výkony? Ne, nikdo jiný takový není. Nikdo s tak obrovskými nároky na sebe sama jako chlapík s 68 na zádech momentálně po světových kluzištích nejezdí.
Jágr na sebe byl takhle přísný vždycky. Laťku mu nenastavovali ani fanoušci, ani trenéři, ale výhradně on sám (a v dětství ještě možná i jeho otec). A především proto dnes patří mezi největší legendy v historii tohoto sportu. Nyní se ale také pomalu dostává ke konci své hokejové cesty. Logicky už není tak rychlý jako dřív a zvlášť na velkém kluzišti to je občas patrné.
Nezvládne už hru ve dvou útocích, místo toho po každém střídání v hlubokém předklonu sbírá síly. Jenomže i tenhle pohled na největší českou legendu je dechberoucí. Zvlášť když na ledě stále často dominuje nad hráči, kteří by mohli být jeho synové.
Pravda je ale i taková, že Jágr se během tohoto mistrovství poprvé dostal do situace, kdy část expertů i veřejnosti zapochybovala o tom, jestli už není čas na loučení. Upřímně si nemyslím, že by ve většině případů hrála roli jakákoliv škodolibost či radost z blížícího se konce. Jágrovi se nicméně v této souvislosti vybavilo memento, které mu vždy zdůrazňoval jeho otec: „Hodně lidí čeká jen na to, až se ti přestane dařit.“
Ano, v Česku občas umíme s legendami na konci cesty opravdu pěkně zatočit. A s patřičnou vnitřní zlobou jim spočítat všechny jejich úspěchy a zásluhy. Nicméně v Jágrově případě v takový scénář nevěřím. Hokejový útočník se pro tento národ stal někým jako svatý Václav šmrncnutý Karlem Gottem. Jistota jejich života. Muž, který se stal členem jejich rodin – jejich Jardou, aniž by o tom vlastně pořádně věděl.
Dnes půjde náš Jarda zase do boje za Česko. Sám nyní všem vzkázal, že to bude jeho předposlední vystoupení v reprezentačním dresu. A i když si myslím, že k takovému rozhodnutí ještě čas nenazrál, určitě stojí za to si tenhle zápas proti Finům pořádně užít.
Věřím, že ta mimořádná situace se nakonec může stát z českého pohledu klíčovým příběhem tohoto mistrovství. Ve zlaté Vídni to byl zlomený malíček, o pět let později v Německu Jágrův burcující proslov. Tak proč by v Minsku nemohla tým ke zlatu posunout touha každého hráče Růžičkova výběru dopřát Jágrovi zlaté loučení? Společná fotka s Jardou a se žlutými placičkami na krku by byla asi nejen pro Tomáše Hertla momentem, na který do smrti nezapomene.
A ty, Jardo – odhoď pochybnosti a negativní myšlenky. Otevři srdce, vnímej podporu lidí, kteří tě mají rádi, i spoluhráčů, co za tebou stojí. A ukaž všem, co v tobě pořád je!
Související články
