Pokud jsou Češi v něčem opravdu mistry světa, tak ve hledání výmluv. Spotřebovat moře času i energie k co nejpropracovanější obhajobě toho, že něco prostě udělat nejde, má v tuzemsku opravdu bohatou tradici.
V posledních letech se nevyhnula ani fotbalové reprezentaci. Kolikrát jen bývalé vedení národního týmu, nemluvě o svazových funkcionářích, použilo v souvislosti s uvadající úrovní mužstva argumentaci typu: „Musíme být realisté. Musíme se smířit s tím, že výjimečná generace Nedvěda , Poborského , Šmicra či Jankulovského definitivně odešla. A bude trvat řadu let, než se podobné hráče podaří vychovat a vrátit český fotbal mezi elitu...“
Na tuto alibistickou rétoriku, která ve fanoušcích nutně vyvoodpískáno lávala stavy stále hlubší deprese, navíc skočila i řada expertů a bývalých hráčů. „Je nespravedlivé kritizovat trenéra. Holt nám nyní chybí hráčská kvalita, s tím by nic nesvedl ani Mourinho ,“ zněla česká mantra.
Poslední světový šampionát ale celý tenhle trapný alibismus rozmetal na milion kousků. A jasně ukázal, že český fotbal v minulosti místo systematické práce opravdu spíš jen hledal výmluvy.
Kvůli nedostatečné odbornosti, kvůli lenosti, kvůli prostředí, kde se víc řešila fotbalová politika než fotbal jako takový. Stačilo totiž nyní v Brazílii sledovat výkony týmů, které má řada fandů kdesi vzadu v hlavách stále zařazené v kolonce „outsideři, které běžně porážíme“.
Jenže viděli jste třeba bravurní Alžířany proti pozdějším mistrům světa z Německa? Anebo dynamickou hru Švýcarů, kterou dostali do nesnází finalisty z Argentiny? Vzpomenete si na agresivní Chilany, kteří v osmifinále přehrávali Brazilce? Anebo na Kostaričany či Američany?
Žádné z těchto mužstev přitom ve svém středu nemělo globální hvězdy typu Robbena , Messiho , Ronalda či Neymara . Jejich hru spojovalo něco jiného. Týmový výkon vycházející z aktivního obranného bloku, agresivní napadání, pracovitost, disciplína, skvělá fyzická i taktická připravenost.
To všechno tyto „outsidery“ dovedlo nejen na MS, ale i mezi 16 nejlepších týmů. A favorité je vesměs udolali jen s vypětím všech sil v koncích zápasů či v prodlouženích. Až v těchto sekvencích, kdy týmy hrály na prahu vyčerpání, se pak projevila větší individuální kvalita Nizozemců či Němců.
Šampionát jasně ukázal, že pokud by na něm Češi hráli, zařadili by se nejspíš někam po bok Hondurasu či Kamerunu. Tedy týmů, které ničím nezaujaly a odjely domů s nulou. Bylo spravedlivé, že mistrovství bylo bez nás. A vůbec to nemyslím jako zlomyslnost.
Ale abychom nekončili depresivně - celá ta brazilská fotbalová slavnost vlastně českému fotbalu posílá jeden velice pozitivní vzkaz. Jaký? Nehledejte výmluvy, nečekejte na další Nedvědy a Poborské, kteří se v Česku rodí jednou za 50 let. Začněte makat, buďte nároční a ambiciózní, nastavte systém, najděte další erudované trenéry pro mládežnické výběry. Protože i bez velkých hvězd můžete hrát docela brzy i ve světové konkurenci důstojnou roli.
V současném stále rychlejším a takticky propracovanějším fotbale je totiž důležitější skvěle fungující tým, než zázračná individualita. I proto je nakonec nyní oslavovaná Löwova dokonale promazaná německá mašina, a ne geniální góly a akce Messiho či Ronalda. Doba symbolizovaná Maradonovým supersólem mezi anglickými kuželkami je nenávratně pryč.
