Jágrova role nebude nikdy vedlejší, tak to u superhrdinů bývá!
Ten moment dokonale vystihl vše. Jaromír Jágr na světovém šampionátu prostřelil německého gólmana a ve vysočanské aréně mnohatisícový dav začal skandovat jeho jméno. Hokejová modla nepatří mezi hráče, kteří takové projevy náklonnosti hned opětují a nechají se vyrušit z dokonalého soustředění na zápas. Tentokrát však udělal výjimku…
Když se jeho tvář objevila na kostce nad ledem, zatnul vítězně pěst a pokynul fanouškům. Tím letmým gestem jakoby říkal: „Díky za podporu, vím o vás. A také mám radost.“ Celé to trvalo vteřinu, možná dvě. Ale stačilo to k tomu, aby skoro 20 tisíc diváků leželo Jágrovi u nohou. Aby byl jejich miláčkem, blanickým rytířem, superhrdinou s nadpřirozenými schopnostmi, tátou hokejové rodiny, posledním Mohykánem zlaté hokejové generace.
Před turnajem se přitom čile diskutovalo o Jágrově roli v týmu. O tom, že by už neměl být ústřední postavou mužstva. Že nastává čas pro ostatní, aby vystoupili ze stínu. Plán to byl hezký, ale skutečnost ukazuje, že naprosto nereálný. Legendární útočník už sice nenastupuje v zahajovací pětce zápasu, ale to je také asi jediná změna oproti minulosti. Jinak je dál největší ikonou.
„Ano, je stále naším nejlepším a nejnebezpečnějším hráčem. Bohužel,“ řekl na adresu Jágrových hokejových výkonů i trenér Miloš Říha. Jeho myšlence rozumím – ideální by bylo, aby hokejová reprezentace mohla spoléhat na nové mladší hvězdy. Aby tu nebyl jen jeden Voráček, ale třeba hned čtyři či pět.
Jenomže na druhou stranu - i kdyby mělo Česko k dispozici Crosbyho s Ovečkinem, Jágrovu pozici by to zásadně nezměnilo. V případě 43leté legendy totiž nejde jen o hokejové dovednosti, ale o dokonalý obraz národního hrdiny.
A k tomu nepatří jen síla a přesná střela, ale i věrnost, obětavost, bojovnost a opravdovost v tom co dělá a čemu věří. A přesně takový Jágr v očích Čechů je. A do značné míry právem.
Navíc je úchvatné sledovat proměny a nové tváře, které fanouškům fenomenální hokejista v průběhu času ukazuje. Jestliže v Naganu to byla nespoutaná hvězda, která přemýšlela především o své roli v týmu, ve Vídni 2005 už to byl také srdcař, jenž zlatý turnaj absolvoval i se zlomeným malíčkem.
V Německu 2010 se pak národu zjevil Jágr – morální vůdce. Muž, který se postavil na obranu party málo zkušených hráčů, kteří vypadali být v bezvýchodné situaci. A dovedl je k senzačnímu triumfu.
A Praha 2015? Jágr se tu vedle výše zmíněného představuje nově i v roli jednoho z ochránců týmu. V roli chlapíka, který je proti všem svým zvyklostem ochotný se za mužstvo i prát. A to doslova.
Čím to je? Kalkul v tom nehledejte. Spíš Jágrovu mimořádnou a přirozenou citlivost a schopnost dělat ve správnou chvíli ty správné věci. Slavná osmašedesátka dobře ví, že už jí oproti minulosti chybí více dynamičnosti i rychlosti. A že i střela zápěstím už není tak smrtící jako dřív. Ale evidentně se s tím nehodlá smířit.
I proto si v týmu hledá nové polohy, v nichž může být užitečný. I proto najednou dohrává protihráče a pere se, i proto už neřídí přesilovky z pravého křídla, ale schytává rány před brankou.
A co říct na námitky těch, kterým se zdá, že Jágr není tak dokonalý a je často zbytečně idealizován? Ano, mají pravdu - není dokonalý jako každý smrtelník. Nicméně ve svém hlavním oboru „hraní hokeje“ - je naprosto obdivuhodný a geniální. Díky své ochotě obětovat se pro věc, které věří, díky své posedlosti být stále lepší.
Takže nebraňme se tomu vidět Jágra - zvlášť během hokejového šampionátu - jako superhrdinu. A na těch je přeci ze všeho nejdůležitější to, kvůli čemu je ostatní obdivují a čím je inspirují být také lepší. A toho u Jágra opravdu není málo.
