KOMENTÁŘ ŠÉFREDAKTORA DENÍKU SPORT | Zpověď Libora Kovaříka je šokující. Váhu jí přidává fakt, že Kovařík nemluví o věcech z doslechu, ale v naprosté většině případů popisuje konkrétní situace, kterých byl přímým svědkem. Mluví o tom, co zažil a čeho už dál nechtěl být součástí. Neříká to anonymně, ale na své jméno. A to jméno má ve fotbale renomé. Kovařík působil na profesionální úrovni patnáct let a měl pověst kvalitního a slušného rozhodčího, který navíc patřil do první skupiny na listině FIFA. O to víc je třeba brát jeho slova vážně.
Šokující je jeho výpověď i přesto, že v českém fotbale asi všichni tak nějak tuší, že fakticky tu rozhodčí neřídí „růže mezi trny“ Dagmar Damková, ale její manžel - bývalý agent StB a kontroverzní bafuňář Roman Berbr. V čem je tedy Kovaříkova výpověď alespoň pro mě tak otřesná? V řadě konkrétních detailů, které dohromady skládají obraz nechutného diktátora stejně jako prostředí plného strachu a promyšlené manipulace.
Z Kovaříkových slov také vyplývá, že Berbr rozhodčí neovládá jen nepřímo přes svou manželku, jak se možná mnozí domnívali. Řídí je a úkoluje často „z očí do očí“, bez skrupulí a za němé asistence komise rozhodčích, delegátů a především Dagmar Damkové.
Ta je jen figurkou v jeho nechutné hře. Jeho styl „řízení“ pak odpovídá jeho estébácké pověsti. Zastrašování, ponižování, donášení, šikanování, manipulace, vytváření falešných obvinění – to jsou podle Kovaříkových zážitků jeho hlavní nástroje pro udržení absolutní nadvlády.
Důležitou roli v celém systému podle všeho hrají časté semináře a soustředění sudích, kam jezdí Roman Berbr oficiálně jako čestný host za vedení FAČR. Fakticky to pro něj však je ideální příležitost, jak mezi rozhodčími budovat kolektivní pocit strachu. Jak před všemi pochválit „práskače“ a dostat pod tlak ty, kterým se nechce poslouchat. Jak zastrašit případné rebely tím, že udat je přece může i kamarád. A jak dát všem na vědomí, že není problém vystrašené ovečky nechat podepsat petici, v níž kolektivně obviní kohokoliv z čekoholiv…
Připomíná to slavný gruzínský film Pokání, který byl obžalobou komunistických totalitních systémů. Diktátor v něm mimo jiné cynicky pronáší: „Pro nás není nic nemožné! Budeme-li opravdu chtít, chytíme černou kočku v temné místnosti, i když tam nebude.“ Zdá se, že Roman Berbr má právě tuto totalitní školu manipulace skvěle zmáknutou.
Kam až vlastně sahá Berbrův vliv a co je jeho cílem? Pojďme tuto zásadní otázku rozdělit a začít odpovědí na její druhou polovinu. Místopředsedovi asociace jde podle všech indicií o moc a peníze. Jen je možná trošku složité určit v jakém pořadí. Jisté však je, že se sborem poslušných sudích v zádech se stává už i v Synot lize důležitým hráčem v boji o titul či sestup. A s kým hraje? Podle zasvěcených vždy s těmi, co na to mají a jsou ochotni hrát…
Pelta by měl ukázat, že fotbalu vládne opravdu on
O trochu složitější je možná odpovědět na to, kam až Berbrova moc nyní sahá. Evidentní však je, že přes ujišťování předsedy asociace Miroslava Pelty, že si svého místopředsedu pohlídá a jak bude ve vysoké funkci pod veřejnou kontrolou, se děje pravý opak. Dřív Berbr vládl především výkonnostnímu fotbalu v Čechách, díky němuž měl zásadní slovo na valných hromadách. Nyní se jeho destruktivní vliv rozšiřuje i na profesionální fotbal, výkonný výbor asociace a vůbec na fotbal v Česku jako takový.
Kovaříkova zpověď navíc není prvním případem z poslední doby naznačujícím, že své kompetence překračuje rád a bez obav. Tím dalším byl letos na jaře místopředsedův bezprecedentní nátlak na disciplinární komisi v případě výroků Milana Baroše. Tehdy deník Sport otiskl email, z něhož bylo patrné, že se snažil na šéfa disciplinárky Richarda Bačka tlačit a radit mu, jak má tehdy ještě ostravského kanonýra za kritické (a jak se stále víc ukazuje naprosto pravdivé) výroky na adresu manželského dua B+D potrestat.
Čím dál víc znepokojující je v celém příběhu také role Miroslava Pelty. Ten sice na jedné straně pro fotbal v poslední době vydobyl řadu především finančních pozitiv, na té druhé ale dlouhodobě destruktivní Berbrův vliv na celé hnutí neřeší. Otázkou je nakolik vědomě, protože ví, že ho řešit nedokáže, anebo zda jen situaci dlouhodobě podceňuje. Nicméně je jen těžké uvěřit tomu, že by o řádění svého místopředsedy nevěděl…
Nyní má Pelta jednu z posledních šancí ukázat, že fotbalu tu vládne opravdu on. A že chce a dokáže razantně řešit i hodně nepříjemné věci. Kovaříkovu výpověď by měl se vší vážností vzít jako podnět k hloubkovému šetření toho, jak rozhodčí v českém fotbale fungují a kde všude se Roman Berbr bezskrupulózně snaží fotbal znásilňovat. A případně se nebát chtít jak po Berbrovi, tak po Damkové, aby se v českém fotbale vzdali všech funkcí.
Pokud Pelta adekvátně nezareaguje a opět vše skončí u zlehčujících bonmotů, ztratí jakoukoliv důvěryhodnost. A pak už mu zbývá jen čekat na to, kdy podle Berbra bude muset začít skákat i on.
Kovaříkova zpověď by se navíc měla stát inspirací i pro ostatní slušné lidi ve fotbale, kteří už nechtějí být poslušnými ovečkami v područí zvrhlého pána. Je třeba pochopit, že největší zbraní Romana Berbra je strach ostatních.
Související články
