Padesát miliard dolarů, asi tak bilion korun. Rusové za tuhle cenu uspořádají Zimní olympijské hry v Soči. Kdyby ty peníze nalili do Liberce, tam by za to mohli pořádat finančně rozjívené lyžařské mistrovství světa každý rok po dlouhých pět set let.
Je to vlastně pořád stejné. Národy, které stojí o pořádání olympijských her, o ně usilují ze dvou hlavních důvodů. Chtějí se ukázat světu na nejsledovanější mezinárodní výstavě našich časů. A potom také chtějí protočit peníze, ať už se tomu říká povzbuzení ekonomiky, oživení infrastruktury, snaha o zvýšení počtu pracovních míst, nebo je to prostě zlodějina.
Rusko, respektive jeho prezident Vladimir Putin, přišlo na plán zimní olympiády v Soči ze stejných pohnutek. Japonci v roce 1964 nebo západní Němci o dvanáct let později se na svých olympiádách definitivně usmiřovali se světovým společenstvím po druhé světové válce a chlubili se, kam dospěli. Rusové zase chtějí ukázat, že od konce studené války taky už uplynul nějaký čas a jejich země může nabídnout mnohem víc než vodku a medvědy.
Putin to chce nejvíc. Peněz má dost, s rozhodovacími pravomocemi taky nemá problémy. A tak dostane své. Sedmnáct dní, v kterých se bude k městu, kde stojí jeho přepychová horská dača, upínat pozornost.
To mají Rusové rádi. Vloni uspořádali světový šampionát v atletice a velkolepou letní univerziádu v Kazani, chystají se na mistrovství světa 2018 ve fotbale nebo na zimní univerziádu 2019 v Krasnojarsku.
Olympijské hnutí se teď zabývá spíš obavami z hrozeb teroristů ze svahů Severního Kavkazu, kde se bude závodit v lyžování a snowboardingu. Měly by je trápit ale i vysoké finanční účty za Soči. Mezinárodní olympijský výbor podobnými megalomanskými projekty škodí dlouhodobě.
Usilovně se sice snaží držet počet sportovců na hranách přísně stanovených limitů. Jenže hlavní problém je, že olympiádám schází program udržitelného rozvoje. Olympijské myšlenky se v záři supermoderních a předražených chrámů tak nějak ztrácí.
Olympiády vždycky budou především svátkem sportu, ale stále víc jsou i slavnostmi politického a ekonomického konzumu. A to je škoda.