Je až úsměvné, jakou sílu má zlatá olympijská medaile. Lukáš Krpálek je už léta ikonou světového juda. Je hvězdou jednoho z nejglobálnějších sportů planety. Ale možná až teď si český národ skutečně uvědomil, jakou osobnost má ve svém středu.
Judo se dělá všude, je populární ve velkých zemích. A pak je tu spousta těch malých, kde je národní disciplínou. Vyhrát olympiádu v judu je prostě… Je to jako vyhrát tenisový Wimbledon, nebo třeba mistrovství světa formule 1.
Viděli jste, co všechno musel Krpálek překonat ve svém zlatém závodě? Jak se vyhrabal z pasti, kterou mu chystal Portugalec Fonseca. Jak s klidným přehledem šampiona takticky zvládl duely s Rakovem a Hagou. Jak vletěl na Mareta! Panečku! A jak odolal nebezpečným Gasimovovým kontrům, aby si vychutnal vítězný chvat.
Nejkrásnější na tom je, že Krpálkův triumf přišel po trase jemné cesty juda. Krpálek se v dnešním světě vyjímá jako antický hrdina. Jeho tělo je vysekané jako to Herkulovo. A stejné je to s jeho přístupem ke světu.
Je to férový chlap. Všimněte si, jak se usmívá, když na něj zamíří fotografové nebo kameramani. Usměje se, protože ví, že se to očekává, ale zároveň zcela přirozeně. Je velkým šampionem, ale zároveň skromným členem klanu judistů, jakési sekty gentlemanů, kde si jeden druhému pomáhá. „Je to čistej chlap,“ prohlásil o něm kamarád Pavel Petřikov .
Když odcházel ze stupňů vítězů se svou zlatou medailí, zastavovali ho kvůli selfíčkům nejenom dobrovolníci, ale také vysocí funkcionáři mezinárodní federace IJF.
A pak si Krpálek v Českém domě sedne za stůl, kam mu přinesou pekáč exkluzivního hovězího. Tenhle borec, šampion juda, čtyři hodiny po finále: „Furt doufám, že se nestane, že se za deset minut probudím a byl to dobrej sen, fakt dobrej…“
Snad by si měl roztočit po stole káču jako Leo di Caprio ve filmu Počátek, aby si ověřil, že stále nespí. Mám ale spíš pocit, že brzy zjistí, že ho teď svět na chvíli nenechá usnout.