Je to nesmírně smutný den pro český sport i celou zemi. Ve Věře Čáslavské ztrácí Česko velkou sportovkyni, ale také nesmírně inteligentní a statečnou ženu, která dokázala svou pílí, odvahou a charakterem vybojovat pro svůj malý národ uznání v celém světě.
Jen před pár dny vyvěsila Věra Čáslavská na zahradě rodinného domu v Černošicích českou vlajku na počest deseti medailí z olympijského Ria. Na tohle soukromé malé gesto se těšila dlouhé týdny dopředu. Byl to její poslední hold svému národu, který teď po ní bude s bolestí smutnit.
Čisté vlastenecké city měla Věra v krvi. Byla to opravdová láska k národu, prostá jakékoli negace směrem k cizímu světu, která naopak v tom velkém světě vzbuzovala obdiv.
Olympijské hry v Mexiku v roce 1968 se staly nejslavnějším momentem jejího sportovního odkazu. Pár týdnů před olympiádou, jedenadvacátého srpna, na soustředění v Šumperku zaslechla v rádiu zprávu o okupaci sovětskými vojsky, a za pár hodin už se ukrývala na samotě Vřesova studánka, kde trénovala na svůj životní závod. Z klád si udělala kladinu, posilovala v mechu a rozběh si odměřila na lesní cestičce.
Potom přijela do Mexika, kde vyhrála čtyři zlaté a dvě stříbrné medaile. A při vyhlašování prostných, kde se o zlato dělila s Larisou Petrikovou, při sovětské hymně lehce odvrátila hlavu od sovětské vlajky. Bylo to jemné gesto, které si svět pamatuje dodnes.
Tehdy si získala duši Mexika, po olympiádě se tam v katedrále Zócalo vdala za svého milého Josefa Odložila. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se pak do Mexika vrátila a dva roky tam pracovala jako gymnastická trenérka. Pro tuhle zemi vždy bude královnou – Reina del Mexico.
Čáslavská okouzlila i Japonsko
Také v Japonsku si získala nebetyčnou úctu, kterou si vybojovala na olympiádě 1964 v Tokiu. Ať svými třemi zlatými a jednou stříbrnou. A tím, jak ve finále bradel obětovala vyhlídky na další snadné zlato, aby publiku předvedla svůj unikátní prvek zvaný Ultra C. A když pak při něm upadla, neskončila sestavu, ale vyskočila na bradla zpět a docvičila jako šampionka. Od jednoho nadšeného fanouška pak za to dostala pravý samurajský meč.
Také Japonsko se k ní chovalo jako ke královně. Do posledních týdnů svého života přijímala japonské žurnalisty, protože v jejich zemi se na ni nezapomnělo. V roce 2010 dokonce obdržela japonské vyznamenání Řád vycházejícího slunce.
Ve své rodné zemi paradoxně prožila hodně těžkých časů. Po roce 1968, v němž podepsala manifest Dva tisíce slov, ji dohnala perzekuce komunistického režimu. O čtvrt století později pak trpěla následky rodinné tragédie, po níž na dlouho zmizela z veřejného života.
I za dob její nepřítomnosti tu ale stále bylo její dílo gymnastky i silné osobnosti. Věra byla vlastenka, která svému národu dala vše, co měla. Chtěla „přesvědčit celý svět, že i lidé malého národa dokáží být v něčem jedineční, nepřekonatelní, velcí“.
Taková byla ona. Proto by dnes měly po celé zemi vlát vlajky. Ne černé, ale ty české. Jako u ní na zahradě.
