Jeden tým v rozdělené zemi. Může český národ spojit olympiáda?
Všichni jsme jeden tým. Czech Team. Opravdu? Pozitivní heslo českých olympioniků, s kterým už za pár dní půjdou do boje se světem na olympiádě v Pchjongčchangu, padá do atmosféry země rozervané prezidentskou kampaní. Olympiáda bývá festivalem národní hrdosti a týmového ducha. Přebijí ale tyto hodnoty ostrou hranu rozdělené společnosti?
Půlka slavila, druhá půlka to hodně těžce nesla. Když prezident Zeman v šatně – chápej: ve svém volebním štábu - hodnotil zápas (volby), nespokojil se s tradiční rétorikou (tak určitě…), ale svému domnělému soupeři – řekněme týmu SK Pražská kavárna - se rozhodl vzkázat, že bude muset zavřít ústa.
Mezi těmi, jimž musela spadnout brada, byla i biatlonová hrdinka Gabriela Koukalová, paradoxně dívka z lesů a hor kolem Jablonce, která si k volbám řekla své. Doslova: „Osobně vnímám velmi negativně myšlenku, že by hlavou našeho nádherného českého státu zůstal současný prezident Miloš Zeman. Vadí mi, jak rozděluje společnost.“
Sama Koukalová ze známých důvodů na olympiádu nemůže, ale to jí nebere postavení tváře současného českého sportu. A ze špičkových reprezentantů nebyla sama. Na stejnou stranu se postavili vodní slalomář Vavřinec Hradilek, který Zemanova protikandidáta podpořil i účastí v jeho fan clubu při televizní debatě, atletky Denisa Rosolová a Zuzana Hejnová nebo cyklista Leopold König.
Možná to bude trošku odvážné, ale tvrdím, že i biatlonista Michal Šlesingr svými slovy: „Snažíme se, aby myšlenka fair play nebyla jen prázdnou frází, případně dokonce něčím, co může někdo považovat za slabost,“ nevyjadřoval podporu znovu zvolenému prezidentovi.
Špičkoví sportovci přitom nejsou zrovna klasickým příkladem imaginární pražské kavárny. Reprezentanti většinou vyrůstají mimo hlavní město, dřou v lesích, sílí z horského vzduchu. Zároveň ale mají zkušenosti ze světa, proto možná ten liberální pohled na věc.
Podle internetových reakcí je zjevné, že existují lidé, kterým se nelíbí, že sportovci dávají najevo své názory. Argumenty? Jsou přece reprezentanti, berou státní peníze a měli by se politických komentářů vystříhat. Podle mého má každý na svůj názor právo. A i šéf českých olympioniků Jiří Kejval to komentoval jasně: „Možná se sportovci v Severní Koreji nevyjadřují, ale u nás ano a jsme na to pyšní.“
Přijde tmel na vyhrocenou atmosféru?
Samozřejmě. Teď ale nejde o to, jestli máme dobrého, nebo špatného prezidenta. Ať si o tom každý myslí, co chce. Lid je ale tvrdě rozdělený. Bude teď olympiáda podle dávné tradice významných sportovních akcí opět tmelem národa?
Těžko tuhle situaci srovnávat s národními manifestacemi z března 1969, kdy hokejisté na MS ve Stockholmu dvakrát srazili reprezentaci sovětských okupantů. Novodobé úspěchy typu finále fotbalového ME v Anglii nebo zlaté hokejové Nagano způsobily všeobecnou euforii. Podobně jako historický skok Aleše Valenty, zlatý hod Barbory Špotákové na den výročí okupace, příběh rychlobruslařské Popelky Martiny Sáblíkové nebo zlatý vnitřek bundy Evy Samkové.
Ale tehdy náladu netúrovala tak vyhrocená atmosféra jako teď. A tak doufám, že se na to aspoň během Her na chvíli zapomene. Až (pokud) Martina Sáblíková vyhraje další závod nebo až dá Martin Erat další důležitý gól, politické půtky zůstanou vedle. Možná nás ani na chvíli v euforii nenapadne věta: „Poslechni, koho jsi vlastně volil?“
Ale i kdyby ano, stejně si pak nejspíš připijeme. A možná ani ne na zlato, protože kdo ví, jak to v Koreji skončí. Ale určitě za českými sportovci každý uvidí dřinu, odhodlání, vytrvalost, smysl pro fair play. A to za uznání stojí, ať je člověk z kteréhokoli tábora.
