Prezidenti rádi sdělují svá novoroční poselství a zpět nezůstal ani Thomas Bach, hlava Mezinárodního olympijského výboru. V jeho zprávě světu se před letošními Hrami v Tokiu skrývá jasné varování pro olympioniky: Opovažte se dát na stupních vítězů dát najevo svůj názor. Bachovy věty zní vzletně a pochopitelně. Olympijské hry tu jsou kvůli sportu. Nejsou, a nesmí být, platformou pro prosazování politických cílů. Olympiáda má svět spojovat, ne rozdělovat. Zkrátka: Olympiáda by měla být politicky neutrální. To jsou Bachovy myšlenky. Na první pohled, nic proti tomu. Ale hned na ten druhý...
Stačí si vzpomenout pokorný odklon hlavy gymnastky Věry Čáslavské od sovětské vlajky na olympijských hrách v Mexiku, když při vyhlašování prostných ukázala, co si myslí o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.
Nebo na Tommieho Smithe a Johna Carlose, kteří si na olympiádě v Mexiku při vyhlášení dvoustovky navlékli na pěsti černé rukavice, aby upozornili na utlačování Afroameričanů. Také Australan Peter Norman si tehdy na teplákovou bundu připnul odznak na podporu lidských práv.
Všichni si pak za své činy užili svoje. Smith s Carlosem byli vyloučeni z olympiády, Čáslavské komunisti zkazili život a dokonce i Norman měl v Austrálii problémy a nejel na další olympiádu v Mnichově.
Má snad u odkazů na tyto hrdiny být poznámka: olympijští vandalové? Jistě že ne!
Olympismus totiž nežije (a nikdy nežil) v samostatné bublině. Jeho role ve schopnosti přivést národy na mírové sportovní pole je úctyhodná a nezastupitelná. Olympijská charta zakazuje politickou propagandu, ale zároveň v úvodních dvou principech olympismu mluví o sociální odpovědnosti, respektování univerzálních etických principů, snaze vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti.
V reálném světě se takové požadavky často prosazují těžko. Zvlášť v totalitních zemích, kde jsou porušována lidská práva. Mezinárodní olympijský výbor je v citlivé situaci. Na jedné straně usiluje o mír a lidskou důstojnost. Na druhou stranu je už dávno regulérní politickou organizací, která se neobejde bez partnerství s problematickými státy.
První, kdo Thomasu Bachovi gratuloval po jeho zvolení do čela MOV, byl ruský prezident Vladimir Putin. V následujících letech se rozhořela dopingová kauza století, v níž bylo Rusko usvědčeno ze státem podporovaného dopingu.
Sportovci jsou svébytné, myslící bytosti se svými emocemi. Trápí je, že závodí proti sportovcům, kteří jsou podezřelí z dopingových praktik. Proto na loňském MS v plavání v Kwangdžu protestovali Australan Mack Horton a Brit Duncan Scott. Trápí je, pokud v jejich zemi panuje sociální a rasová nerovnost. Proto při hymně začal klekat quarterback Colin Kaepernick a na loňských Panamerických hrách jeho příkladu následoval šermíř Race Imboden.
Na stejné soutěži pak kladivářka Gwen Berryová ze stejných důvodů na stupních zvedla pěst v černé rukavici, symbolicky s veršem americké hymny „nad zemí svobodných“.
Léta běží, ale zase tak moc se nezměnilo. Čáslavská a spol. dostali kdysi přes prsty. A teď? Kaepernick se v NFL už nové smlouvy nedočkal. Plavci na MS dostali varování, Imboden s Berryovou zase podmínku od amerického olympijského výboru.
„Kdybych se bála obětovat svou medaili vyššímu principu, neudělala bych, co jsem udělala. Ale já cítím, co je správné, a co je špatné. A cítím, že co jsem udělala, bylo správné,“ vyznala se Berryová.
O to přesně jde. Co je správné. Pane Bachu?
Témata:
blog, MOV, Martin Hašek, LOH Tokio 2020, Olympijské hry, Československo, Tokio, Mexiko, Mezinárodní olympijský výbor, Vladimir Putin, Thomas Bach, Peter Norman, Colin Kaepernick
Související články
