Už jen pár dní a bude za námi sportovní rok 2021. I přes světovou pandemii se v něm povedlo uspořádat několik velkých akcí včetně fotbalového EURO či olympijských her v Tokiu. Redaktoři deníku Sport a webu iSport.cz vybrali své silné zážitky právě z uplynulého roku. Olympijský zpravodaj Martin Hašek se s vámi podělí o dojmy z tokijských her.
Surrealistické to bylo rozhodně, jestli milé, o tom lze vést debaty. Letošní olympijské hry v Tokiu se konaly ve výjimečné situaci celosvětové pandemie koronaviru, takže byli jejich účastníci uprostřed nejlidnatějšího města světa vrženi do prapodivné bubliny, která tak trochu připomínala atmosféru katastrofického sci-fi.
Byly chvíle, kdy člověk skoro cítil osamělost posledního člověka Roberta Nevilla z knížky Richarda Mathesona Já, legenda. V Tokiu samozřejmě nebyli upíři. Ale jen si to představte, sedíte na centr kurtu tenisového Ariake Parku, na rozlehlých tribunách je dohromady možná třicítka lidí. Údery do míčku zní do daleka a pod vámi se právě vaří senzace olympiády.
Normálně by to byl pěkný hukot. Úplně byste cítili, jak ve vzduchu roste nejistota domácích fanoušků, kteří by hlasitě úpěli a vzdychali s každým okamžikem, kdy z trápící se Naomi Ósakaové unikal tenisový život pod náporem chytré hry Markéty Vondroušové .
Jen pár dnů předtím stála psychickými problémy zkoušená národní hrdinka v tichu obřího Olympijského stadionu a zapalovala oheň Her. Teď tu bylo drama, na které koukal celý svět. Ale živé emoce a halas tribun prostě chyběly.
Na druhou stranu, přímo na kurtu to vřelo. Vondroušová by i před plnými tribunami musela použít stejnou porci odvahy a šikovnosti, jako když v klíčových chvílích zápasu odvrátila dva brejkboly dvěma drzými kraťasy po sobě. A frustrace rozhozené Japonky byla stejně reálná.
A podobné to bylo s euforií. Jako když Jiřímu Prskavcovi staršímu scházelo málo, aby po objetí svého zlatého syna skončil ve vodě, jak se to povedlo Luboši Hilgertovi v Sydney při skoku za Štěpánkou.
Závod mladého Jíři jsem viděl na obrazovce tiskového centra v Budókanu a pamatuju si, že jsem přes vypjatost okamžiku nepochyboval, že si jede pro zlato. Připadal mi mezi bránami jako Neo, když se konečně naučil v Matrixu využívat svých schopností.
To odpoledne ještě zbývalo, aby skončil dobře i příběh Lukáše Krpálka . V Budókanu byla absence publika zvlášť citlivá. Poctu před plným Budókanem zasloužil. Ale jako by se stalo. Jak sám, říká, byl rád, že olympiáda vůbec proběhla. Bylo to dobře, i za těchto divných okolností. Potlesk publika by stejně dozněl brzo. Ovšem úsilí, napětí, emoce, radosti i zklamání byly skutečné.
Témata:
sport, tenis, LOH21, Olympijské hry, Naomi Ósakaová, Lukáš Krpálek, Tokio, Sydney, Jiří Prskavec, Markéta Vondroušová, Letní olympijské hry 2021, Richard Matheson, Tenis na Heureka.cz
Související články
