BLOG MARTINA HAŠKA | Atletická historie je bohatší o další zlatý pat. Na slavnou olympijskou dohodu výškařů Gianmarka Tamberiho a Mutazze Essy Baršima navázaly na MS v Budapešti dvě tyčkařky. Američanka Katie Moonová a Australanka Nina Kennedyová měly na konci závodu stejnou bilanci a místo rozeskakování se společně rozhodly o zlato podělit. Je to tak ale správně?
Vítěz je jen jeden. Nebo je to jinak? Atletická pravidla umožňují alternativní výklad. A tyčkařky Moonová s Kennedyovou se ho chytily, když ve středu večer na Národním atletickém stadionu v Budapešti obě třikrát shodily laťku na výšce 495 centimetrů. Obě byly v tu chvíli první v pořadí, protože přeskočily předchozí výšku, 490 centimetrů, na třetí pokus a měly i stejný počet šesti nezdařených pokusů během soutěže.
Podle atletických Soutěžních a technických pravidel sice má být v takovém případě provedeno rozeskakování o první místo. Zároveň se ale v řádech uvádí, že pokud se atleti rozhodnou dále neskákat, rovnost pořadí zůstává. A toho přesně tyčkařky využily.
„Před olympiádou jsem si vůbec neuvědomovala, že je možné se o zlatou medaili dělit,“ připustila po závodě Moonová, olympijská šampionka z Tokia a obhájkyně titulu z loňského MS v Eugene.
Všechno změnil známý případ výškařů Tamberiho a Baršima, kteří se na společných zlatých medailích dohodli v podobné situaci na olympiádě v Tokiu.
Moonová s Kennedyovou měly ve výsledcích stejnou bilanci od chvíle, kdy na první pokus přeskočily výšku 485 centimetrů. Pak společně přeskočily hodnotu nejlepšího světového výkonu 490 na třetí pokus a další výšku už nepřekonaly.
„Jak soutěž pokračovala, věděla jsem, že jsme na tom stejně. A říkala jsem si, že nechci do rozeskakování. Říkala jsem si: Prosím, dej to na první pokus, ať nemusíš do rozeskakování. Nepovedlo se to, tak si říkám. Musíš dát ten druhý!“ popisovala Moonová.
Poté, co obě nezvládly další výšku, rozhodčí byli připraveni zahájit rozeskakování o zlato.
„Přišli, že bude rozeskakování. Takže jsem předpokládala, že ona rozeskakování chce,“ líčila Moonová. „Ale pak jsem se jí podívala do tváře a říkala jsem si, že to možná nechce. Tak jsem se jí zeptala: Chceš se podělit? A ona. Jo! Řekla: Jsi si jistá? A já na to: Jsem si jistá!“
Na jednu stranu je to romantický příběh vzájemného respektu dvou sportovkyň. Podobné se nestávají často a zlatý výškařský pat z Tokia udělal atletice pozitivní PR. Z kamarádské dohody Tamberiho s Baršimem se stal jeden z velkých momentů olympiády a jejich osudy jsou už navěky propojeny. Monová a Kennedyová to teď budou mít podobně.
Existuje ale i druhý pohled. Závody se přece pořádají proto, aby byl znám vítěz. Chtějí ho fanoušci. A sami sportovci dřou proto, aby vyhrávali, aby ve férovém souboji porazili všechny ostatní. Chtít vyhrát není nic sobeckého, je to podstata sportu.
Někdy jsou vítězné paty nevyhnutelné, jako třeba při skokanském Turné čtyř můstků 2006, kdy Jakub Janda a Janne Ahonen měli po osmi skocích na čtyřech můstcích naprosto nepravděpodobně na desetinu bodu stejnou bilanci. Občas v cíli nejsou běžce schopné rozdělit ani tisíciny sekundy.
Na konci tyčkařského závodu ale existuje možnost, jak pokračovat dál a získat odpověď na základní otázku, kdo je vítěz. Jak k tomu přijdou atleti z technických disciplín, kde v případě shody nejdelšího pokusu rozhoduje ten další nejdelší?
Chudák kubánský dálkař Juan Miguel Echevarría, který měl na olympiádě v Tokiu nejdelší pokus stejný s Řekem Miltiadisem Tentoglouem, ale kvůli šesti centimetrům druhého nejdelšího skoku získal místo zlata jen stříbro?
„Byla jsem tak unavená, byla jsem tak vyčerpaná. Dala jsem do toho všechno. Vyhlídka na rozeskakování byla spíš skličující, než zábavná. Udělala bych to, jeden skok bych ještě zvládla. Ale když jsme mohly vyhrát obě, proč ne?“ vysvětlila Moonová.
Její úlevné obětí se soupeřkou bylo sice pěkným gestem. Atletika se ale podobnými případy něčeho zbavuje. Posledního drivu v Super Bowlu, penaltového rozstřelu ve finále Ligy mistrů. Prostě dramatu ve snaze zjistit jednoho jasného vítěze. Je jasné, že vítěz slaví a poraženého to strašně bolí. Kdo chce být druhý, když je vítězství na dosah. Ale to ke sportu patří. Umíte si snad představit Karlose Vémolu a Patrika Kincla, jak vzájemným obětím stvrzují dohodu, že vyhrají oba?
Témata:
atletika, sport, Katie Moon, Olympijské hry, Karlos Vémola, zlatá medaile, Tokio, Budapešť, Letní olympijské hry 2021, Patrik Kincl, Nina Kennedy, Sport na Heureka.cz
Související články
