Myslel jsem si, že mě na Dakaru už nic nepřekvapí. A mýlil jsem se
Už jsem si trochu myslel, že mě na Dakaru vážně nic nepřekvapí. A mýlil jsem se. Nastartovali jsme do pustiny, nic zajímavého, nic pěkného, prostě jen obyčejná planina. Jenže hned u startu stál Ricky Brabec, lídr mezi motorkami. Stál tam zkroušeně a kroutil hlavou. O chvíli později jsme našli stát jeho motorku, musel chudák skončit kvůli technickému problému.
Chvíli potom jsme vyjeli do hor a navigátor mi zničehonic říká: "Tady jeď pořád rovně, úhel zhruba 130." A najednou přede mnou obrovská mlha. Taková, že jsem viděl třeba jen na 5 metrů! Museli jsme si to natočit, protože jsme nevěřili, že nás v tomhle pořadatelé nechají jet.
Pak se sjíždělo dolů z hor, kde byla jediná cesta. Tam jsem věděl, že když odbočíme z hor, tak už se nikdy nevrátíme. Šlo jet jen dopředu, vůbec se neohlížet a raději odtamtud co nejdřív ujet.
Jenže tahle cestička měla asi padesát kilometrů a písek byl stále hlubší a hlubší, do toho kameny a najednou jsme začali dojíždět i motorkáře. To bylo pořád jen: "Bacha motorka vlevo," a strhli jsme to doprava. "Bacha motorka vpravo," a šup doleva. Oni navíc neměli zapnuté alarmy, někteří tam jen stáli, protože jim to už přestalo jet... Prostě neuvěřitelný blázinec!
Musím říct, že zhruba po dvaceti kilometrech tady toho jsem přemýšlel, jestli už ten závod náhodou nezruší! Bylo to neskutečné. Když jsme pak dojeli k moři do nížin, tak jsme stále byli v mlze a navigátor mi oznámil, že si mám dát pozor, že je tam omezení na 90 km/h. Musel jsem se smát, jel jsem totiž sotva padesát a vůbec nic jsem neviděl.
Hodně se nám hodilo, že jsme neměli klasickou mapovou navigaci, ale tu, která nám ukazuje úhel, kterým máme jet, protože my jsme neviděli vůbec nic. Nebyla tam žádná cesta. Viděli jsme 5 metrů před sebe, a to bylo všechno. Na cestu jsme viděli zase až na pláži. Zážitek se vším všudy.
U prvních měkkých dun jsme pak našli převrácené Iveco, které jsme se snažili dostat zpátky na kola, ale přetrhli jsme svoje lano a vzdali jsme to.
Nejvíc jsem si na etapě užil klasicky surfování na vlnách, kterého nás čekalo asi 200 kilometrů. Jak to na těch dunách vypadá? Jedete průměrně tak 50 km/h, protože na každém vrcholku musíte brzdit až na nulu. Pak se zase rozjet a zase brzdit. Celou dobu.
Je to nádherný, ale teď taky hodně riskantní. Jednou mě například duna stáhla doprava a já chtěl přitom doleva a zůstali jsme tam viset. Pokusil jsem se to scouvat dolu, ale už když jsem zastavil tak se nám začaly propadat zadní kola do písku a kamion se začal převracet dozadu!
Neuvěřitelný!
Takže jsem rychle zařadil zpátečku a začali jsme couvat, protože to bylo tak strrmé, že tomu snad nejde věřit. Dával jsem i fotku na Facebook, kde je vidět porovnání kamionu proti té stěně s pískem. Člověk až nechápe, co všechno se dá vyjet.
Snažili jsme se jak jen to šlo, dojeli jsme nakonec mezi kamiony na druhém místě, a to i přesto, že jsme 20 minut tahali to Iveco. V naší kategorii semi-marathon jsme stále druzí za Terranovou s miníkem a ztrácíme něco přes hodinu. Ale to se nedá porovnávat.
Ještě máme před sebou dvě etapy, ale v kamionech nás nikdo neohrožuje. Zdaleka ale není závod u konce.
Dakar končí až po projetí cílovou páskou.
