Stramaccioniho stín? Priske může uspět. I proto, že český fotbal už je jiný

Naděje sparťanských fanoušků už v minulosti vzbuzovala i jiná jména. Skeptici ale velké změny neočekávali – ať už proto, že samotný kouč toho vlastně ve výsledku tolik nezmůže, pokud mu není nakloněno celé prostředí, nebo taky z toho důvodu, že se velkého úkolu trenéři nezhostili tak dobře jako v předchozích působištích. České kouče Sparta fascinuje, ale sami moc nevědí, jak s ní naložit, nebo (si myslí, že) k tomu nemají dostatečný prostor.

I proto se Sparta po pěti letech znovu rozhodla vyrazit zahraniční cestou. Zkusila ji už dvakrát (Slováky nepočítáme) – nejdřív v 90. letech s Němcem Jürgenem Sundermannem a naposledy s Andreou Stramaccionim. Megalomanská anabáze italského trenéra je dodnes nejznámějším odstrašujícím příkladem práce kouče z ciziny v tuzemsku. Klub přivedl přes léto jedenáct posil, ze kterých se naplno prosadil jenom Martin Dúbravka. Stramaccioni si podle všeho dostatečně nenastudoval, co všechno obnáší český fotbal na hřišti i mimo ně.

To je ostatně výtka, která se na zahraniční trenéry snáší nejčastěji. Neuvědomují si prý, jak fyzicky náročný ligový fotbal je. A kromě toho narážejí na specifickou mentalitu v kabině. Nejedná se přitom jen o Spartu, ani v jiném domácím klubu kouč původem mimo Česko a Slovensko ještě nikdy neuspěl. Je tedy legitimní ptát se, proč se tedy najednou velká část fotbalové veřejnosti těší na to, co může přinést Priske.