Český fotbal nezajímá vlastní historie. Proto opakuje chyby a nebyl na MS
KOMENTÁŘ MARTINA VAITA | Český fotbal za sebou nemá historii, o kterou by se mohl opřít. Tedy úspěchy ano, ale ne ucelený příběh, který by sám vzal za svůj, přijal ho, vycházel z něj, mohl se na něj spolehnout v těžkých chvílích. Zbývají jen teze jako česká chytrost nebo vyčůranost. Ale ty jsou tak vágní, že se dají naplnit takřka čímkoliv. I když se podíváme na knihy, máme tu jenom změť základních čísel a nespojité historky, které o herní, kulturní a sociální podstatě českého fotbalu nic neříkají.
I kvůli tomu, že se nemá český fotbal o co opřít, dnes tápe, když neuspěje. Třeba v kvalifikaci na mistrovství světa. Neví, jakou cestou se vydat dál, protože nezná ani tu vlastní. Nevíme, co konstituovalo v minulosti náš úspěch, zkrátka jsme si ho dobře nezanalyzovali. Nevyfiltrovali jsme si, na čem záleželo, a na čem ne. Kteří lidé byli relevantní v českém či československém vzestupu, a kteří toho do něj naopak zase moc nevnesli.
I proto dáváme hlas podobnou měrou všem - úspěšným, neúspěšným, všichni mají takřka stejnou váhu, a všichni mohou říkat něco jiného. A tak je naše diskuze nepřehledná změť, ve které pak nejsme schopni si říct, čí hlas by měl mít větší váhu v určování trendů do budoucna, a čí menší.
Poslední metodický dopis od trenéra reprezentace, tedy analýza vlastní práce, přišel od trenéra Václava Ježka po MS 1982. Tedy před čtyřiceti lety. Logická návaznost úspěchu je až mrazivá. Právě v 80. letech český fotbal vychoval mládež, která pak táhla reprezentaci na Eurech 1996 a 2004. Podobně úspěšná generace se ještě dlouho neobjeví.
Nikdo nemá patent na pravdu, samozřejmě taky odborník se někdy zmýlí nebo minimálně řekne něco, co je úsměvné nebo do té doby neslýchané. A když se tak stane, spolehlivě přiletí škodolibá reakce, která člověka usadí. Ale nikdo si nedá tu práci – na hřišti, tiskovkách, v médiích i třeba na twitteru – ověřit si, čí hlas měl nakonec většinou relevanci, a čí ne.
Pořád se jen valíme dál a spoléháme na instinkt. Třeba moje oblíbená fráze u trenérů zní: „Buď fotbal hrát umíš, nebo ne.“ K čemu je ale v klubu kouč, který sám říká, že hráče už nic dalšího nenaučí?
Je potřeba se ptát, jak je možné, že takovému trenérovi někdo stále dává práci. Ani kluby si ale evidentně nejsou schopny vyhodnotit historii koučů, které angažují. Opakují pořád tutéž chybu, když dávají stejným trenérům sedmou, desátou, patnáctou šanci v první lize – jen proto, že už kouč má předchozí zkušenosti s vedením týmu. Zkrátka někdy mu to vyšlo, jindy ne, ale to je fotbal.
Kluby by mohly dát šanci někomu novému. To ale většinou nedělají, protože se bojí, že by krok mohl natolik nevyjít, že by třeba sestoupily. A že by jim pak každý omlátil neortodoxní krok o hlavu. Kluby už ale nemyslí na to, že kouč se čtrnácti angažmá už třeba v historii taky měl neúspěchy – a třeba taky sestoupil.
Kvůli tomu, že samy kluby a mnohdy i reprezentace nemají ponětí, o koho a proč se mají opřít, tápají pořád dál a nejdou nahoru. Zákonitě velmi brzo vyhazují trenéry, sportovní ředitele, mění kádry, překopávají koncepci. Český fotbal je tím pádem džungle, ve které je takřka nemožné mít stabilní práci, ve které lze něčeho smysluplného dosáhnout.
Když mají trenéři a funkcionáři sami pohled na fotbal takový, že cesta k úspěchu je naprosto zaměnitelná, logicky nemohou být vůbec přesvědčeni o správnosti své práce. Vzpomeňme si na majitele Baníku Václava Brabce, který prohlásil, že na trenérské pozici by klidně mohl sedět on sám a dopadlo by to podobně. Je to ulítlý výrok, ale jeho zoufalství se moc nedivím.
A tak se podřízení majitelů ve své podstatě pořád jenom bojí o svou práci. I proto ale ve fotbalovém prostředí panují tak špatné vztahy – všichni se bojí konkurence a jejího úspěchu. Český trenérský rybníček je pořád relativně omezený, a tak se všichni bojí především zahraničí, odkud přicházejí nepřeberné možnosti. Naštěstí se český fotbal ve svém myšlení natolik zabetonoval, že jenom málokdo má zvenčí šanci uspět.
Všimněte si, proč tolikrát slyšíme, že "tu přece máme dostatek kvalitních trenérů" a že "když už přichází někdo ze zahraničí, měl by být lepší než ten, kterého tu máme". Vytvoří ale funkcionáři a trenéři zahraničním hráčům podmínky k úspěchu, protože by této cestě věřili, nebo jenom chtějí majiteli naoko potvrdit, že to stejně s cizinci nemá smysl?
Často slyšíme, že český fotbal musí změnit myšlení. To je hezká, ale trochu alibistická myšlenka, protože se spoléhá na to, že se musí stejně nejdřív změnit všichni ostatní. A ve výsledku se nezmění nikdo. Stačilo by, kdyby si majitelé, funkcionáři, trenéři, hráči, ale i média a fanoušci dokázali spočítat, co jim vyšlo a co ne. Možná by někteří dospěli k tomu, že na sobě potřebují něco změnit.
